78. kapitola - Ukřižování

„Ježíš hlasitě zvolal:
‚Otče, odevzdávám svého ducha do tvých rukou.‘ “
(Lukášovo evangelium 23,46)

Zpráva o Ježíšově odsouzení se rychle rozšířila a lidé se začali scházet na místo určené k vykonání rozsudku. Kněží Jidášovi přislíbili, že pokud jim Ježíše vydá do rukou, nebudou jeho nejbližší učedníky pronásledovat.

Pro Barabáše a jeho dva společníky byly připraveny tři kříže. Barabášův kříž však připadl Ježíši. Po druhém bičování mu jej naložili na zakrvavená záda a vedli ho za město na pahorek zvaný „Lebka“, hebrejsky Golgota.

Ježíš byl velmi slabý, protože od velikonoční večeře nic nejedl ani nepil. Vláčeli jej od Annáše a Kaifáše k Pilátovi, Herodovi a zase zpět. Událostmi uplynulé noci byl vyčerpán. I když prožíval bolest ze zrady, opuštění a odsouzení, vše trpělivě snášel a nenechal se zlomit.

Ježíšovo tělo ale obrovskou váhu kříže nevydrželo a Ježíš vysílením padl k zemi. Lidé se mu kvůli tomu posmívali. Vojáci kříž zvedli a znovu ho položili Ježíši na záda, ale on ani tehdy jeho tíhu nevydržel. Když už bylo jasné, že s křížem nebude moci pokračovat v cestě, rozhlíželi se po někom, kdo by jej nesl místo něho. Nikdo z Židů to být nemohl, neboť by se poskvrnil a nemohl by slavit Velikonoce.

Cestou z města potkali Šimona z Kyrény. Ten se zhrozil nad tím, jak s Ježíšem zacházejí, a projevil mu soucit. Vojáci mu ihned přikázali nést kříž. Šimonovi synové byli Ježíšovými následovníky, on však nikoli. Nesení potupného břemena ale pro něj znamenalo požehnání. Od tohoto dne o Ježíši neustále přemýšlel a nakonec se i on stal jeho oddaným následovníkem.

V davu byly přítomny také ženy, které Ježíš uzdravil. I ony neskrývaly zděšení nad nenávistí rozpoutanou vůči němu. Když pod tíhou kříže upadl vyčerpáním, neohlížely se na nenávistné pohledy kněží a rozplakaly se.

Ježíš si jejich zármutku všiml. Věděl, že mnohé z nich netuší, kým je, a nevědí nic o oběti, kterou za hříchy lidí přináší. Ocenil však jejich soucit. Bylo mu jich líto, a proto řekl:

„Ženy, nade mnou neplačte, ale nad sebou a svými dětmi. Jednou budete litovat, že jste do tohoto světa přivedly děti.“

Věděl, že za několik let bude Jeruzalém zničen a některé z přítomných žen zemřou i se svými dětmi.

Ve zničení Jeruzaléma viděl předobraz konce tohoto hříšného světa. O lidech, kteří kvůli svému zatvrzelému postoji vůči Bohu nebudou při jeho druhém příchodu zachráněni, prohlásil:

„Lidé budou prosit hory, aby se na ně sesuly a pohřbily je. Jestliže se takto nakládá se zeleným stromem, jak to může dopadnout se suchým?“

Zelený strom představoval Ježíše, Mesiáše. Boží hněv namířený proti hříchu nyní dopadl na Božího Syna. Jaké bude na konci časů zděšení a utrpení těch, kteří odmítli přijmout pravdu a milost a nezřekli se svých hříchů?

Mnozí lidé, kteří nyní v davu provázeli Ježíše na Golgotu, jej při jeho příchodu do Jeruzaléma vítali, provolávali mu slávu a mávali palmovými větvemi. Nemálo z nich se nyní přidalo k volání: „Ukřižuj ho !“

Učedníci tehdy před branami Jeruzaléma cítili velkou hrdost a radost. Chtěli být v jeho nejtěsnější blízkosti. Teď však jen ustrašeně přihlíželi zpovzdálí.

Ježíšova matka

Na popravišti se oba zločinci vojákům vzpouzeli, ale Ježíš jim nekladl žádný odpor. Jeho matku Marii podpíral cestou na Golgotu učedník Jan. Tak ráda by do svých rukou vzala poraněnou hlavu svého syna, podepřela ho či objala, ale nemohla. Stále doufala, že Ježíš projeví svoji moc a zachrání se. Pak si však vzpomněla, co o těchto událostech už dříve předpovídal.

Během přivazování obou zločinců ke křížům se jí zatajil dech. Pomyslela si:

„Dovolí snad můj syn, který přiváděl mrtvé zpět k životu, aby jej zabili? Cožpak není Mesiáš?“

Když viděla, jak mu vojáci natahují ruce na drsné dřevo a jak hřeby při úderech kladiva prorážejí Ježíšovy ruce a nohy, omdlela. Učedníci ji museli z tohoto místa hrůzy odnést.

Ukřižování

Ježíšovi stékaly z čela kapky potu. Nekřičel, ale modlil se za své nepřátele: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí !“

Vojáky, kteří s ním tak krutě zacházeli, neproklínal. Nesliboval pomstu kněžím a vůdcům lidu, ale prosil svého Otce, aby jim odpustil. Jejich nevědomost je však nezbavuje viny. Měli možnost Ježíše blíže poznat a přijmout jako svého Zachránce. Někteří z nich si později uvědomili, na čem se podíleli, vyznali své hříchy Bohu a změnili se. Jiní byli tak zatvrzelí, že Ježíšova modlitba za ně nemohla být vyslyšena. Boží záměr se však naplnil. Ježíš získal právo stát se obhájcem lidí před svým Otcem.

Jeho modlitba za odpuštění zahrnovala každého hříšníka od počátku až do konce světa. Boží Syn musel být ukřižován pro hříchy všech lidí. Každému člověku se tak nabízí odpuštění.

Vojáci zvedli kříž s Ježíšem vzhůru a zarazili ho do země. Další dva kříže se zločinci vztyčili po obou stranách. Nad hlavou odsouzence bývalo napsáno, čím se provinil. Na Ježíšův kříž nechal Pilát napsat hebrejsky, latinsky a řecky:

„Ježíš Nazaretský, král Židů.“

Nápisem vyjadřoval podřízenost Židů Římanům. Dával tím najevo, že Římané takto naloží s každým, kdo se prohlásí za krále.

Popraviště bylo blízko města a hodně lidí si tento nápis přečetlo. Jeho slova židovské představitele natolik popudila, že u Piláta protestovali:

„Nepiš, že je židovský král, ale že se za něj jenom vydával.“

Pilát je odbyl: „Co jsem napsal, to tam bude!“

Napsání textu však vedl sám Bůh. Tehdy přišly do Jeruzaléma tisíce lidí z různých zemí a nápis o králi Ježíši měl upoutat jejich pozornost. Mnozí o nápisu přemýšleli a začali v Písmech vyhledávat proroctví o Mesiáši.

Ježíšovým utrpením na kříži se naplnila četná proroctví. V žalmech je předpovězeno, že Mesiášovy ruce a nohy budou probodnuty a že si jeho protivníci losem rozdělí ukořistěný oděv. Popravčí četě podle zvyku náležely svršky odsouzenců. Ježíšův svrchní plášť – pruh plátna – roztrhali na čtyři kusy a podělili se o ně. Jeho nesešívaný spodní oděv, utkaný v celku, nechtěli trhat, ale řekli si: „Budeme losovat, kdo z nás ho dostane.“ Tím nevědomky naplnili prorockou předpověď:

„Rozdělili si můj plášť a losovali o můj oděv.“

Další proroctví v žalmech předpovědělo, že trpícímu Mesiáši bude k pití nabídnut kyselý nápoj. Umírajícím na kříži byl podáván nápoj, který měl otupit jejich smysly, a tím utlumit bolest. Jakmile ho Ježíš ochutnal, odmítl dále pít – chtěl mít čistou mysl. V tom spočívala Ježíšova síla a odevzdanost Bohu. Věděl, že otupení smyslů by mohl využít satan.

Kněží, vůdci lidu, přihlížející dav i vojáci se umírajícímu Ježíši vysmívali. I zde byl v lidské podobě přítomen satan se svými anděly a podněcoval dav k nenávisti vůči Ježíši. Kněží na Ježíše pokřikovali:

„Jsi-li Boží Syn, sestup z kříže! Pomáhal jsi jiným, ukaž teď svou moc a zachraň sám sebe! Mesiáš poslaný od Boha by to dokázal! Pokud jsi skutečně židovský král, sestup dolů a uvěříme ti!“

Ježíš mohl sestoupit z kříže. Nezachránil se však proto, aby díky jeho smrti mohli najít odpuštění a Boží přízeň všichni ti, kdo po ní ve svém srdci hluboce touží.

Prosba zločince na kříži

Přestože Ježíš prožíval bolest a muka, dostalo se mu alespoň trochu útěchy. Potěšila jej prosba zločince, který litoval svých hříchů. Oba dva muži ukřižovaní spolu s Ježíšem se mu nejprve vysmívali a v utrpení na kříži se jeden z nich ještě více zatvrzoval a propadal zlosti. Ten druhý nebyl ve skutečnosti otrlým zločincem. Provinil se daleko méně než mnozí z těch, kteří stáli a posmívali se pod křížem. Již dříve Ježíše vídal a naslouchal jeho učení, ale nechal se odradit kněžími. Nedbal na hlas svého svědomí a stále více se zaplétal do nezákonného jednání, až byl nakonec uvězněn a odsouzen.

Z kříže pozoroval nedůstojné chování náboženských učitelů. Zaslechl i slova druhého zločince:

„Co jsi za Mesiáše, když nepomůžeš sobě ani nám ?“

Všímal si i prohlášení některých přihlížejících, jak svědčí o Ježíšových dobrých činech, slovech pravdy a povzbuzení. Znovu se jej zmocnilo přesvědčení, že Ježíš je opravdu Mesiášem. Obrátil se proto ke druhému zločinci a okřikl ho:

„Ani ve chvíli smrti se nebojíš Boha ?“

Umírající zločinci se již lidí bát nemusí. Jeden z nich si ale uvědomil, že v nebesích je Bůh, před nímž by měli mít bázeň. Svému společníkovi tedy řekl:

„My si tento trest zasloužíme, ale tenhle člověk určitě nespáchal nic špatného a trpí nevinně.“

Po odsouzení k smrti ztratil tento člověk veškerou naději. Teď ho ale začaly napadat nové myšlenky. Na jeho mysl působil Boží Duch, až konečně prohlédl a pochopil. V zesměšňovaném a umučeném Ježíši poznal Božího Beránka, Zachránce světa. Obrátil se k němu a řekl:

„Pane, vzpomeň si na mne, až přijdeš do svého království.“

Ježíš mu odpověděl: „Slibuji ti dnes, budeš se mnou v ráji.“

Na kříži Ježíš toužil po slovech povzbuzení a víry od svých učedníků, zaslechl ale pouze jejich pochybnosti:

„A my jsme doufali, že on je ten, který zachrání Izrael!“

O to více jej potěšila slova zločince, který ho přijal za svého Pána.

Krátký rozhovor mezi zločincem a Ježíšem zaslechli i přihlížející lidé. Vojáci dohadující se o Ježíšův oděv zpozorněli. Když dal Ježíš zločinci ve svých slovech ujištění a zaslíbení, pronikl ponurým mrakem zahalujícím kříž paprsek zářivého světla. Bylo to znamení z nebe ubezpečující o přijetí zločincova pokání a potvrzující Ježíšovo zaslíbení.

Díky Ježíšově oběti jsou lidem odpouštěny hříchy. Ježíšovi odpůrci mohli Božího Syna ponižovat a umučit jeho tělo, nemohli mu však vzít moc odpouštět hříchy a zachránit všechny, kdo jeho prostřednictvím přicházejí k Bohu.

Ježíš zločinci neslíbil, že s ním bude v ráji ještě týž den. Ani on sám toho dne do ráje nešel. Po své smrti odpočíval v hrobě až do vzkříšení. Po zmrtvých-
vstání řekl:

„Dosud jsem se nevrátil ke svému Otci.“

Zaslíbení však zločinci řekl v den ukřižování, ve chvíli zdánlivé porážky, kdy oba viseli na kříži. V tento den Ježíš zločince ujistil, že s ním jednou bude v nebi.

Ježíšův kříž byl na žádost kněží umístěn uprostřed obou zločinců, což mělo zdůraznit, že je zločincem největším. Symbolicky byl tak ukřižován jakoby uprostřed hříšného světa. Ježíšova slova pronesená ke zločinci, který litoval svých hříchů a dělal pokání, jsou slova odpuštění a naděje, jež dodnes pronikají do celého světa potápějícího se v beznaději a hříchu. I v současnosti Ježíš odpouští všem, kdo k němu v modlitbě přicházejí s vírou, touží po změně svého života a prosí o odpuštění hříchů.

Marie se s učedníkem Janem vrátila ke kříži. Nemohla se od svého syna odloučit. Ježíš pohlédl na její ztrápenou tvář a řekl:

„On teď bude tvůj syn.“

A potom pravil Janovi:

„Přijmi ji jako svou matku.“

Jan přijal svěřenou zodpovědnost a o Ježíšovu matku se od této chvíle ve svém domě staral. Ježíš neměl žádné peníze, jimiž by Marii po smrti zabezpečil. Předal ji tedy do péče Jana, který byl Ježíšovi zcela oddán. Jan o Marii příkladně pečoval a Bůh ho za to obdařil velkým požehnáním.

Poslední chvíle

Ježíš zakoušel tělesná i duševní muka. Jeho smrt se neodvratně blížila. Utrpení mu však nezpůsoboval strach ze smrti nebo potupa kříže. Nejvíce jej trápilo vědomí hrůzy hříchu. Ježíš si uvědomoval, jak hluboce je hřích v lidském srdci zakořeněn a jak málo lidí bude ochotno vymanit se z jeho moci.

Jako na prostředníka mezi lidmi a Bohem na něj byla vložena vina všech Adamových potomků. Protože po celý život předával lidem dobrou zprávu o odpouštějící Boží lásce, tak ve chvílích, kdy se od něho Bůh kvůli hříchům lidstva odvrátil, svírala jeho srdce nesmírná úzkost. Způsobovala mu takové duševní utrpení, že tělesnou bolest téměř nevnímal.

Satan pokoušel Ježíše i nyní. Pod tíhou hříchu Ježíše provázely obavy, zda nebeský Otec přijme jeho oběť a nenechá jej v hrobě. Bál se, že se hřích Bohu natolik protiví, že by jejich odloučení mohlo trvat navždy. Vědomí hříchu, který obracel Boží hněv proti Ježíši jako zástupci lidí, způsobilo, že mu puklo srdce.

Zářivé paprsky poledního slunce vyhasly a nad celým krajem se setmělo. Bůh Otec stál i s anděly u kříže vedle svého Syna. Jeho přítomnost byla skryta. Otec neměl svého Syna utěšovat ani v tuto strašlivou hodinu, Ježíš tím musel projít sám.

Hustou tmou Bůh zakryl poslední utrpení svého Syna. Všichni, kdo v tento den viděli Ježíše trpět, nabyli přesvědčení, že je Božím Synem. Přesto se mu mnozí lidé do této chvíle stále vysmívali.

Jakmile Ježíše zahalila tma, zmocnila se všech přítomných nepopsatelná hrůza. Výsměch i urážky okamžitě ustaly. Z temného mraku chvílemi šlehaly oslnivé blesky a ozařovaly kříž. Kněží, vůdci lidu, vojáci i dav se domnívali, že nadešla hodina odplaty. Někteří zašeptali:

„Nyní sestoupí z kříže.“

Ve tři hodiny začala tma ustupovat, ale kříž zůstával nadále zahalený. Nikdo tak nemohl spatřit smutek pronikající Ježíšovým nitrem. Náhle Ježíš hlasitě zvolal:

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Někteří z těch, kteří stáli poblíž, si pomysleli, že je Ježíš trestán, protože se troufale vydával za Božího Syna. Ti, kdo v něho uvěřili, ztráceli veškerou naději. Pokud Bůh opustil Ježíše, mohou oni v něco doufat?

Temnota se úplně rozplynula. Ježíš si opět uvědomil své tělesné utrpení. Řekl: „Mám žízeň.“

Jeden římský voják se nad Ježíšem slitoval: na prut nabodl houbu, namočil ji zase v onom kyselém nápoji a přiložil k jeho ústům. Kněží se Ježíši znovu vysmívali. Mysleli, že volá proroka Elijáše, a vojáka okřikli:

„Jen ho nech, ať vidíme, jestli mu přijde Elijáš na pomoc!“

Pro každého z nás

Nevinný Boží Syn visel na kříži. Tělo měl zbičované, ruce, kterými tak často žehnal, byly přibity na trám, nohy, jež ho neúnavně nosily ve službě lásky, byly probodnuty hřeby, hlavu měl rozdrásanou od trnové koruny a jeho rty se chvěly bolestí.

Ježíšovo utrpení – kapky krve stékající po hlavě, rukou a nohou, bolest svírající tělo při každém nádechu, nepopsatelná úzkost prostupující nitrem kvůli odloučení od nebeského Otce – to vše promlouvá ke každému člověku:

„To pro tebe Boží Syn ochotně nesl tíhu viny, pro tebe podstoupil smrt a nad smrtí zvítězil, pro tebe otevřel brány nebes. Vše učinil pro tebe, neboť tě miluje a chce, abys s ním žil věčně.“

Potom Ježíš mocně zvolal:

„Je dokonáno! Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“

Hlava mu klesla a skonal.

Ježíš vypil kalich lidské bídy a utrpení až do dna. V  hodinách prožitých v hrůze se s důvěrou spoléhal na lásku svého Otce, i když ji právě necítil. Zcela se mu odevzdal a strach ze ztráty Otcovy přízně pominul. Zvítězil vírou.

Na zem se znovu snesla tma a zahřmělo. Začalo silné zemětřesení. Okolní hory pukaly a úlomky skal se s rachotem řítily do údolí. Hroby se rozevřely a někteří mrtví byli vzkříšeni. Kněží, vojáci i všichni ostatní padli hrůzou k zemi.

V okamžiku Kristova zvolání „ Je dokonáno! “ zvedal kněz nůž nad beránkem přineseným k oběti. V jeruzalémském chrámu byl totiž právě vykonáván večerní obětní obřad. Lidé jej s napětím sledovali. Náhle se země otřásla, neboť přicházel sám Bůh. Ozval se zvuk, při kterém se odshora dolů roztrhla vnitřní opona chrámu rozdělující svatyni na dvě místnosti. Lidé hleděli na místo, do kterého mohl jen jednou ročně vstoupit velekněz, aby se setkal s Bohem. Nejsvětější místo v pozemském svatostánku přestalo být posvátné.

Všech se zmocnila hrůza a zavládl zmatek. Knězi vypadl z třesoucí se ruky nůž a beránek utekl. Symbol Mesiáše umírajícího za hříchy světa, kterým bylo každodenní obětování beránka, došel naplnění.

K zamyšlení:

1. Jak Ježíš reagoval, když s ním vojáci hrubě zacházeli?
2. Co vyjadřoval nápis nad Ježíšovou hlavou?
3. Co pro Ježíše znamenala zločincova prosba?
4. Jakým způsobem se Ježíš postaral o svoji matku?
5. Co Ježíši způsobovalo největší bolest?
6. Proč se v poledne rozhostila po celém kraji hluboká tma?
7. Co se přihodilo, když Ježíš zemřel?
8. Všechno, co Ježíš vytrpěl na kříži, promlouvá ke každému z nás. Co to říká tobě?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 27,31–53; Mk 15,20–38, L 23,26–46; J 19,16–30; Žd 13,12; Ga 3,13; Ž 22,17–19; Ž 69,21–22; L 24,21; J 20,17; Iz 53,12; Iz 63,3; Žd 10,7; Žd 9,12