48. kapitola - Kdo bude nejdůležitější?

„Kdo chce být na prvním místě u mne,
bude u lidí jako ten poslední a všem bude sloužit.“
(Markovo evangelium 9,35)

Ježíš se s učedníky nepozorovaně vrátil zpátky do Kafarnaum, neboť nechtěl vyvolat zájem davu a zároveň si přál věnovat zbývající čas právě svým učedníkům. Znovu jim řekl: „Mám být vydán do rukou těch, kteří mne zabijí. Ale třetího dne opět vstanu k životu.“ Učedníky sice jeho slova trápila, ale ve své podstatě je nechápali.

Místo příprav na přicházející těžké chvíle se mezi sebou dohadovali, kdo z nich bude v Ježíšově království nejdůležitější a nejmocnější. Nechtěli však, aby se o jejich sporu Ježíš dověděl. Ježíš ovšem znal jejich smýšlení a chtěl si s nimi promluvit. Čekal na vhodnou chvíli, kdy budou schopni jeho slova přijmout.

Chrámová daň

Při vstupu do města zastavil Petra výběrčí chrámové daně a zeptal se: „Platí váš Mistr chrámovou daň?“ Rabíni ji totiž požadovali po každém Izraelci kromě kněží a proroků. Peníze používali na výdaje spojené s provozem chrámu. Ježíšovi protivníci chtěli Petra nachytat. Pokud by Ježíš chrámovou daň neplatil, obvinili by jej ze zanedbávání podpory chrámu. Placením daně by zase dával jasně najevo, že jej rabíni oprávněně nepovažují za proroka.

Petr jejich lest neprohlédl. Chtěl dokázat Ježíšovu věrnost, a proto okamžitě odpověděl: „Samozřejmě, platí.“

Když se vrátil k učedníkům, Ježíš se ho zeptal: „Co myslíš, Petře, od koho vybírají pozemští králové a panovníci daně a poplatky? Od synů nebo od cizích?“

„Od cizích,“ odpověděl Petr.

„Dobře,“ řekl Ježíš, „synové tedy nejsou vázáni touto povinností!“

Ježíš jako Syn Boží tuto daň platit nemusel. Kdyby bez námitek souhlasil s platbou daně, zapřel by tím, že je Syn Boží. Požadavku rabínů vyhověl, aby ho neobvinili z odmítání podpory chrámu, ale neuznal jeho oprávněnost. Své božství však prokázal způsobem, jakým si opatřil peníze na zaplacení daně.

Nařídil Petrovi: „ Jdi k jezeru, nahoď udici a v první rybě, kterou chytneš, najdeš minci. Ta bude stačit na poplatek za nás oba.“

Ježíš sice daň platit nemusel, ale nechtěl rabíny dráždit. Tato událost byla pro učedníky velkým poučením. Pochopili, že se nemají vzdávat ani jediné zásady pravdy, současně se však mají, je-li to možné, vyhýbat sporům.

Příklad dítěte

Zatímco Petr chytal rybu, zeptal se Ježíš ostatních učedníků: „O čem jste se to na cestě přeli?“

Protože se styděli, neodvážili se odpovědět. Cítili, jak je Ježíšova nesobecká povaha usvědčuje ze ctižádosti a sobectví. Po chvíli přece jenom někdo položil otázku: „Kdo je vlastně nejpřednější v království nebeském?“ Ačkoli Ježíš mluvil jasně o tom, co jej v Jeruzalémě čeká, při pouhé zmínce o království znovu v myslích učedníků vzklíčila naděje, že se jejich Mistr stane králem a oni získají důležité postavení. Ježíš věděl, že podstatu a slávu jeho království stále nechápou. Myšlení učedníků připomínalo záměr Lucifera, padlého anděla, bažícího po prvenství a nejvyšším postavení v nebi. Lidé s podobnými cíli a touhami odrážejí stejného ducha. Satanovo království je založeno na soutěživosti. Každý v něm pokládá druhého za překážku na cestě vzhůru. Motivace pýchou a ctižádostí se zakládá na sobectví, jež je hlavní zásadou satanova království. Přijme-li někdo tuto zásadu, dává tím najevo, které království si vybral.

Lucifer usiloval o vyvýšení nad Ježíše i Boha Otce, zatímco Ježíš, ačkoli byl božské podstaty, na své rovnosti s Bohem nelpěl, svého postavení v nebesích se zřekl a přišel do hříšného světa jako služebník lidí. Žil životem, který odpovídal na otázku položenou učedníky. Vysvětlil jim tak důležitý princip: „Kdo chce být na prvním místě u mne, bude u lidí jako ten poslední a všem bude sloužit.“

Ježíše dělilo od utrpení a smrti jen několik dní. I přesto byli učedníci v těchto chvílích tak zahleděni do sebe, že Ježíšovo poselství nechápali. Nemohli ho proto v jeho těžkém údělu podepřít. Ježíš se pokoušel jejich smýšlení a postoj změnit.

Slávu předchází pokora. Bůh si vybírá takové učedníky, kteří jsou upřímní, otevření a pokorní a uvědomují si svoji závislost na Bohu a jeho pomoci. Takovým může svěřit důležitý úkol na svém díle, poněvadž uspějí tam, kde by mnozí vzdělaní a schopní lidé selhali. Bůh pomíjí ty, kdo se vyvyšují a myslí si, že se Boží dílo bez jejich schopností neobejde. Boží dílo se po odchodu těchto lidí nezastaví, ale půjde kupředu rychleji.

Učedníci ani tak nepotřebovali další informace o Božím království - potřebovali nové srdce. Ježíš si zavolal malé dítě a postavil ho před ně. Potom ho vzal do náručí a řekl: „Dobře mne poslouchejte: Půjde-li vám o přední místa, do Božího království se vůbec nedostanete. Ujišťuji vás, že jen s pokornou myslí dítěte tam můžete vejít a něco znamenat.“ Bezelstnost, nezištnost a důvěrná láska dítěte jsou vlastnosti, jichž si Bůh velmi váží. Jsou znakem skutečné velikosti.

Kdo není proti nám, je s námi

Ježíšovi učedníci se nad sebou hluboce zamysleli. Po chvíli Jan prohlásil: „Mistře, viděli jsme člověka, který tvým jménem vyhání démony, a nebyl to nikdo z našich. Zakázali jsme mu to, když mezi nás nepatří.“ Jakub a Jan chtěli chránit Ježíšovo dílo, aby ho nikdo nenapodoboval. Nyní ale poznali, že je k tomu vedla především žárlivost.

„Neměli jste mu bránit,“ odpověděl Ježíš. „Vždyť přece žádný, kdo v mém jménu učiní zázrak, nemůže se hned po tom obrátit proti mně. Kdo není proti nám, je s námi.“

Ježíšova slova a činy nadchly spoustu dalších lidí. Bylo důležité, aby je učedníci neodrazovali od šíření Ježíšova poselství. Ježíš je největší Učitel světa, od kterého by se měli učit všichni lidé. Každý, kdo je Ježíšem osloven, může předávat jeho lásku a pravdu druhým.

Varování

Vzápětí Ježíš vyslovil i varování těm, kdo by chtěli jeho následovníky přimět k zřeknutí se víry nebo je chtěli nějakým způsobem od víry svést: „Kdo by však připravil o víru někoho, kdo mi důvěřuje, tomu by bylo lépe, kdyby ho hodili do moře s mlýnským kamenem na krku.“

Varování ohledně hříšného způsobu života platí i pro Ježíšovy následovníky: „Neváhej odložit všechno, co tě odvádí od Boha. I kdyby to měla být tvá ruka nebo noha, raději ji utni a zahoď. Lépe je vkulhat do Božího království, než skočit oběma nohama do záhuby. A kdyby tě tvé oko svádělo ke zlému, zbav se ho! Je lepší získat věčný život jako jednooký, než přijít s oběma očima do věčného zatracení.“

Pokud si neustále hýčkáme hříšné zvyky a nehodláme se jich vzdát, dochází k oslabení našeho charakteru a ke klamání druhých. Stejně jako v nevyhnutelné situaci vyžadující chirurgický zákrok je třeba odstranit ruku nebo nohu, aby mohly být zachráněny ostatní části těla, musíme se i my vzdát čehokoli, abychom Ježíše následovali v čistotě slov, zvyků, činů a charakteru. Jedině tak můžeme být zachráněni pro věčný život v Božím království.

K zamyšlení:

1. V čem spočívala léčka týkající se chrámové daně?
2. Co Ježíš sdělil svým následovníkům tím, že tuto daň zaplatil?
3. Jací by měli být praví následovníci Boha?
4. Jaký je jeden z nejhorších hříchů, kterého se člověk může dopustit?
5. Vyznáváme principy Ježíšova učení i v dnešní době?
   Co bychom měli ještě zlepšit?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 17,22–27; Mt 18,1–20; Mk 9,30–50; L 9,43–45; Dt 10,9; Ž 50,10–12; Iz 14,12–14; Fp 2,6–8; Iz 66,1–2; L 19,10; Ř 12,1; Mt 5,13; Ř 15,1; Ga 6,1; Jk 5,20; Mt 18,15–19; Lv 19,17; 2 K 5,20