21. kapitola - Uzdravení chromého

„Můj Otec stále pracuje ve prospěch stvoření,
proto ani já nemohu odpočívat.“
(Janovo evangelium 5,17)

V Jeruzalémě, nedaleko trhu s ovcemi, se rozprostíral rybník Bethesda. Několikrát do roka se voda v rybníku začala bez zjevné příčiny pohybovat. Místní lidé věřili, že vzedmutí vody je vyvoláno nějakou nadpřirozenou silou. Krajem se šířila pověra, že první člověk, který vstoupí po rozvíření vody do rybníka, bude uzdraven z jakékoli nemoci.

K rybníku přicházely davy lidí v naději očekávaného uzdravení. Po rozvíření hladiny nastal pokaždé značný rozruch a ti, kteří klopýtli, bývali ušlapáni. Většina nemocných toužících po uzdravení se však kvůli přílišnému množství lidí k jeho břehu nikdy ani nepřiblížila.

Kolem rybníka stály přístřešky chránící nemocné před žárem slunce i chladem. Několik z nich pod přístřešky také nocovalo. Každé ráno se pak belhali ke břehu, aby byli co nejblíže vody.

Ježíš se procházel městem, modlil se a přemýšlel. U rybníka uviděl trpící, dychtící po uzdravení. Pocítil nad nimi lítost a zatoužil všechny trpící uzdravit. Byla právě sobota a lidé přicházeli do chrámu na bohoslužbu. Ježíš však věděl, že pokud by v tuto chvíli nemocné u rybníka uzdravil, vyvolal by mezi náboženskými vůdci tak velkou kritiku a nenávist, že by ohrozil své poslání.

Všiml si jednoho velice ubohého muže. Byl chromý již třicet osm let. Nemoc si z velké části způsobil hříšným životem a mnozí ji pokládali za Boží trest. Dlouhá léta přežíval opuštěný a bez naděje, nepomohla mu rodina ani přátelé. Připadalo mu, že ho Bůh nadobro zavrhl.

V době, kdy se voda v rybníku rozvířila, se nikdy k břehu nedostal. Neměl nikoho, kdo by ho tam donesl.

Právě u něho se Ježíš zastavil. Nemocný ležel na rohoži a čas od času pozvedl hlavu, aby se podíval na rybník. Náhle si povšiml tváře člověka, z jehož očí vyzařoval soucit. Tento člověk, Ježíš, se ho zeptal: „Chceš být zdráv?“

Chromého se okamžitě zmocnila naděje. Vzápětí si však uvědomil tíživost své situace a jen s povzdechem odpověděl: „Chci, Pane, ale nemohu. Sám se špatně pohybuji a nemám nikoho, kdo by mi pomohl v pravý čas do vřídla. Ať se namáhám, jak chci, pokaždé mě někdo předběhne.“

Ježíš nezačal s nemocným dlouze hovořit a tentokrát ani nepožadoval projev víry. Jednoduše mu řekl: „Vstaň, vezmi si své lehátko a choď!“

Chromý se na nic neptal, nerozmýšlel se, pouze se zcela spolehl na Ježíšova slova. Pokusil se trochu pohnout a vtom se mu zpevnily svaly. Do jeho rukou i nohou se vrátila síla, kterou už po léta postrádal, a znovu se postavil na nohy.

Tajemství uzdravení

Ježíš se nezmínil o Bohu a jeho uzdravující moci. Ochrnutý muž byl po celá léta v tak zoufalé situaci, že by mohl o Božím uzdravení pochybovat a připravit se o jedinečnou příležitost. Ježíšovým slovům ale uvěřil, uposlechl je a byl uzdraven.

Stejnou vírou můžeme být duchovně uzdraveni i my. Hřích nás vzdaluje od Boha a způsobuje nám mnohé bolesti. Sami nejsme schopni žít čistým životem, stejně tak jako chromý muž nebyl schopen sám od sebe chodit. Jestliže si uvědomujeme svoji bezmocnost a toužíme po lepším životě, můžeme se snažit udělat změnu, ale pouze vlastní silou jí nikdy nedosáhneme.

I k nám se Zachránce sklání a klade nám otázku: „Chceš být zdráv?“ Nečekejme, až se sami uzdravíme. Věřme v Boží zaslíbení našeho uzdravení a žijme podle Ježíšových rad v Písmu. Stejně jako chromému u rybníka, také nám bude dána síla, kterou potřebujeme. Ať naše tělo či mysl oslabuje jakýkoli hřích nebo špatná věc, Ježíš je připraven nás uzdravit.

Uzdravený člověk se sehnul, aby si vzal svou rohož a deku, na které spal. S radostí pak napnul svaly, narovnal se a chtěl neznámému muži poděkovat za uzdravení. Ježíš se ale mezitím ztratil v zástupu. Uzdravený muž toho litoval. Ježíše však nehledal, poněvadž si nebyl jistý, jestli by ho mezi tolika lidmi zase poznal. Chodil a hlasitě chválil Boha.

Vychutnával si každý krok, který udělal. Potkal několik farizejů, kterým nadšeně vyprávěl, co se mu přihodilo. Jejich nezájem a lhostejnost ho udivily. Přerušili ho otázkou: „Proč nosíš své lože v sobotu? Nesluší se, abys dnes něco nosil.“ Připomněli mu tak, že by se v den Páně neměla nosit žádná břemena.

Muž měl ze svého uzdravení velkou radost a neuvědomil si, že je sobota. Necítil ale žádné provinění, protože uposlechl slova Toho, komu dal Bůh moc k jeho uzdravení. „Vím,“ odpověděl. „Ale vybídl mne k tomu člověk, který mě uzdravil.“

„A kdo to byl?“ ptali se rozhořčeně. „To nevím,“ odpověděl jim. Zkoušeli ho… Dobře totiž věděli, kdo jediný má moc udělat takový zázrak. Chtěli však slyšet přímé svědectví o Ježíši, aby jej mohli obvinit z údajného porušení sobotního odpočinku.

Nesmyslná pravidla

Židé různými způsoby překroutili pravý smysl Božích přikázání, zejména o dni odpočinku, sobotě. Farizejové a učitelé Zákona přidali k Písmu další pravidla, která přesně vymezovala, co se kdy smí a nesmí. Z radostného dne odpočinku tak udělali obrovské břemeno.

V sobotu se například nesměl zapalovat oheň ani rozsvítit svíčka. Kvůli takovým pravidlům byli Izraelité závislí na lidech jiných národností, kteří tyto činnosti vykonávali za ně. Domnívali se, že věčná Boží záchrana patří jedině Židům, a ostatní národy považovali za ztracené. Bůh však mezi lidmi nerozlišuje a vydává pouze smysluplná nařízení platná pro všechny.

Uzdravený člověk přišel do chrámu přinést oběť za hříchy a oběť díků Bohu za své zázračné uzdravení. Ježíš ho tam znovu oslovil: „Važ si toho, že jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco mnohem horšího!“

Uzdraveného muže velmi potěšilo, že znovu vidí svého Zachránce. Nevěděl však, že farizejové Ježíše nenávidí, a tak jim řekl, že to byl Ježíš, kdo jej uzdravil. Farizejové okamžitě obvinili Ježíše z porušování sobotního ustanovení a chtěli ho přísně potrestat.

Donutili jej vystoupit před veleradu. Kdyby byli tehdy Židé svobodným národem, okamžitě by Ježíše odsoudili k smrti. Vládli jim však Římané, kteří nedovolovali vykonávat trest smrti z náboženských důvodů. To farizejové věděli. Odsouzením Ježíše veleradou chtěli znevážit jeho působení v očích veřejnosti. Jejich záměr ale nevyšel, poněvadž Ježíš získával stále větší oblibu a vliv.

Mnozí lidé se přestali zajímat o zákazy a příkazy farizejů a naslouchali Ježíšovým slovům. Jeho učení je přitahovalo, bylo srozumitelné a svědčilo o Boží moci a lásce. Ježíš nemluvil o Bohu jako o tvrdém soudci, ale jako o pečujícím Otci. Svými činy a postojem ukazoval, jaký Bůh ve skutečnosti je. Bořil tak moc starých tradic a lidských přikázání.

Maření Ježíšova vlivu

Kdyby Ježíšovo učení nebylo stále narušováno kněžími a náboženskými učiteli, způsobilo by takové oživení a nápravu, že by se dějiny světa ubíraly zcela jiným směrem. Židovští vůdci si však chtěli zachovat svoji moc, a proto Ježíši ustavičně škodili. Pokusili se ho obvinit nejen z porušování náboženských zákonů, ale také z vlastizrady. Tvrdili, že se snaží podlomit zavedené zvyky národa a vnáší rozkol mezi lid, což vyústí v ozbrojený zásah Římanů.

Tyto intriky se ale nezrodily ve veleradě. Když se satanovi nepodařilo přemoci Ježíše na poušti, osnoval se svými padlými anděly plány, jak by zaslepil mysl židovských vůdců, aby Ježíše nepřijali za svého Mesiáše a co nejvíce škodili jeho působení. Doufal, že Ježíše oslabí a jeho poslání překazí.

Ježíš zdůrazňoval význam Božího zákona, nesnižoval jej ani nezrušil. Chtěl jenom oprostit sobotní přikázání od všech zbytečných a nesmyslných pravidel, která z něj učinila přítěž místo požehnání. Chromého muže mohl uzdravit v kterýkoli jiný den. Mohl jej také uzdravit bez pokynu, aby vzal své lože a odešel s ním. Ježíš však využil této příležitosti, aby Izraelity vybídl ke změně při uvažování o dni odpočinku.

Před veleradou Ježíš jasně vyjádřil, že pomáhat nemocným a trpícím v sobotu je v naprostém souladu se sobotním přikázáním. Řekl také, že koná stejné dílo jako Bůh, který pomáhá lidem a každý den udržuje celý vesmír. Přestává snad Bůh v sobotu působit? Nesvítí snad slunce či neroste tráva? Zastavují se snad planety na svých oběžných drahách, netvoří se mořské vlny? Ježíš řekl: „Můj Otec stále pracuje ve prospěch stvoření, proto ani já nemohu odpočívat.“

Bůh nemůže ani na chvíli zastavit své působení, neboť by vesmír se všemi svými bytostmi zanikl. Také lidé mají určité povinnosti i v sobotu. Musí se postarat o nemocné, pomáhat chudým a trpícím. Svatý Boží den odpočinku byl stvořen pro člověka a pro jeho dobro.

Sobotní přikázání nedovoluje vykonávat práci pro obživu nebo zisk ani účast na lehkovážné zábavě. Tak jako Bůh sedmého dne odpočinul od svého stvořitelského díla, měli bychom i my v sobotu odpočívat od naší každodenní práce a věnovat tento čas bohoslužbě, rodinným vztahům, odpočinku a pomoci druhým.

Farizejové opomenuli Ježíšova slova o sobotě a soustředili se na jeho vyjádření o Bohu. Nazval Boha svým vlastním Otcem, čímž se mu stavěl na roveň. To Židy velice popudilo, poněvadž takové prohlášení považovali za rouhání. Pokud by Ježíš nebyl mezi lidmi tak oblíben, na místě by jej sprovodili ze světa.

Ježíš popřel jejich nařčení z rouhání. Řekl jim: „Boží Syn činí jen to, co dělá jeho Otec. Budete žasnout nad ještě většími skutky.“

Ježíš jim tak odhalil svou pravou totožnost. Představil se jim jako Boží Syn, který tvoří jednotu s Pánem celého vesmíru a jehož uctívají andělé. Žádný jiný člověk nikdy nemluvil s takovou mocí a přesvědčivostí a nejednal s takovou vznešeností. Ježíšova slova byla jednoznačná, když vyhlásil svoji pravomoc nad světem: „Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud předal Synovi, aby si ho všichni vážili a ctili stejně jako Otce.“

Kněží si mysleli, že odsuzují Ježíše, ale opak byl pravdou. Ježíš se ztotožnil s člověkem, a proto člověku rozumí. Vzepřel se satanovi a zvítězil nad ním. Zástupně zemřel za hříchy lidí a umožnil jim tak záchranu, a proto je oprávněn vykonat soud nad věčným údělem každého člověka. Prohlásil: „Tak jako Otec má moc nad životem a smrtí, tak i Syn vzkřísí k životu ty, které bude chtít.“ A dále řekl: „Ujišťuji vás, že každý, kdo přijímá moje slovo jako slovo od Boha, má věčný život a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Říkám vám podle pravdy, že začíná doba, kdy lidé uslyší hlas Božího Syna, a kdo ho poslechne, bude žít, protože jako Otec je dárce života, tak i Syna pověřil, aby dával život. Přijde okamžik, kdy k údivu všech budou muset všichni poslechnout jeho hlas a povstat ze svých hrobů: ti, kteří uvěřili Synovi, vstanou k věčnému životu, a ti, kteří ho zavrhli, vstanou k odsouzení.“

Plán k odstranění Ježíše

Ježíš věděl, že se jej kněží a rabíni rozhodli zabít. I přesto jim stále poukazoval na svůj vztah s Otcem a na své poslání ve světě. Měli hrůzu z moci Ježíšovy přítomnosti a jeho slov. Jejich vlastní pocit viny se pro ně stával stále větším břemenem. Místo změny svého postoje se však stále více zatvrzovali. Ve skutečnosti neměli žádný opravdový důvod, ale přesto jej nenáviděli.

Když se jim nepodařilo podkopat Ježíšovu autoritu a vliv, rozhodli se ho umlčet za jakoukoli cenu. Do celé země vyslali posly, kteří měli za úkol varovat před Ježíšem všechny obyvatele. Tvrdili, že je to podvod, když se vydává za Mesiáše. Jejich špehové Ježíše bedlivě sledovali a donášeli zprávy o jeho působení.

Zachránce světa již stál ve stínu kříže.

K zamyšlení:

1. Proč Ježíš neuzdravil všechny nemocné, kteří čekali u rybníka Bethesda, ale jen jednoho chromého muže?
2. Z jakého důvodu se židovští kněží a vůdci tak usilovně snažili znevážit Ježíšovo působení v očích veřejnosti?
3. Pomáhat nemocným a trpícím v sobotu je v naprostém souladu se sobotním přikázáním. Proč to Ježíš zdůraznil před veleradou?
4. Proč je Ježíš oprávněn vykonat soud nad věčným údělem každého člověka?
5. Jak si můžeme být jisti tím, že jsme obdrželi věčný život a že již nepodléháme soudu?

Biblické texty k tomuto tématu:

J 5,1–47, Ef 2,1–5; Ex 34,6–7; Sk 10,43