22. kapitola - Smrt Jana Křtitele

„Jsi opravdu ten zaslíbený Mesiáš,
nebo máme čekat jiného?“
(Matoušovo evangelium 11,3)

Jan Křtitel pobýval většinu svého času v oblasti na východ od Jordánu. Toto území spadalo pod správu krále Heroda Antipa, který též naslouchal Janovým kázáním. Byl si vědom, že jsou Božím poselstvím i pro jeho život.

Janova výzva ke králi byla jasná. Odsuzoval králův poměr s Herodiadou, ženou jeho vlastního bratra. Herodes věděl, že nejedná správně, a po nějakou dobu se snažil vymanit z vášně, která ho k Herodiadě poutala. Nakonec však jejím svodům naprosto podlehl. Herodiada se chtěla Janovi pomstít, a tak přiměla Heroda, aby jej dal uvěznit.

Jana odvedli z otevřené krajiny, kam za ním přicházelo velké množství lidí, a vsadili ho do vězeňské kobky v Herodově paláci. Čas ubíhal a Jan ve stísněném a pochmurném vězení zažíval pochybnosti a úzkost. Jeho učedníci jej mohli navštěvovat, a tak mu přinášeli zprávy o Ježíši a o davech lidí, které jeho poselství oslovilo. Učedníci se Jana ptali: „Pokud je Ježíš Mesiáš, proč neudělal nic, aby ti pomohl?“ Satan měl z těchto slov radost, neboť věděl, že Jana nesmírně zraňují.

Stejně tak jako Ježíšovi učedníci, ani Jan Křtitel nerozuměl Mesiášovu poselství. Očekával, že Ježíš vyžene Římany a sám usedne na trůn. Jan mocně kázal a připomínal tak dávného proroka Elijáše. Předpokládal, že se Ježíš projeví s ještě větší mocí a sešle na nepřátele židovského národa oheň z nebe.

Janovy pochybnosti

Janovi se Ježíšovo vlídné jednání zdálo nepochopitelné. Ve vězení jej pronásledovaly a trápily různé myšlenky: „Co kdyby Ježíš nebyl očekávaným Zachráncem? Mýlil jsem se snad, když jsem jej prohlásil Mesiášem? Celý svůj život jsem zasvětil hlásání Mesiášova příchodu. Promarnil jsem ho snad? Je-li Ježíš Mesiáš, proč mě nepřijde osvobodit?“

I přes všechny své pochybnosti Jan nerezignoval. Vzpomněl si na jasný hlas z nebe při Ježíšově křtu a na zaslíbení Písma. Dva ze svých učedníků pak vyslal za Ježíšem. Zeptali se ho: „ Jsi opravdu ten zaslíbený Mesiáš, nebo máme čekat jiného?“ Tato otázka musela Ježíše zklamat. Pokud Jan Křtitel neporozuměl jeho poslání, kdo tedy?

Ježíš s odpovědí nespěchal. Kolem něho stály četné zástupy. Kvůli velkému množství lidí přiváděli přátelé chromých a slepých tyto ubožáky jen s obtížemi do jeho blízkosti. Ježíš je uzdravoval a vyučoval. Představoval jim Boží lásku a vysvětloval principy šťastného života.

Ježíšův důkaz

Janovi učedníci sledovali Ježíše po celý den. On k nim nakonec přistoupil a řekl: „Vraťte se k Janovi a povězte mu o tom, co jste zde viděli a slyšeli: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou uzdravováni, hluší slyší, mrtví vstávají k životu a ti, kteří u lidí neznamenají nic, jsou ujišťováni, že Bůh s nimi počítá.“

Učedníci Ježíšův vzkaz Janovi vyřídili a on mu rozuměl. Začínal chápat, že Ježíšovo království není založeno na politické a vojenské moci, ale na proměně lidských srdcí. Uvědomil si, že takového Mesiáše židovští vůdci nikdy nepřijmou. Najednou pocítil, že jeho uvěznění je jen malé utrpení v porovnání s tím, co prožije Ježíš. Svůj život znovu odevzdal Bohu a jeho plánu. Byl odhodlán přijmout vše – život na svobodě i smrt.

Když Janovi učedníci odešli, Ježíš promluvil o Janu Křtiteli k lidu. Nechtěl, aby si lidé mysleli, že Bůh Jana zavrhl nebo že se Jan zřekl své víry. Ježíš přirovnal rabíny kritizující Jana a jeho poselství „k rákosí, které je zmítáno větrem“. Oproti nim byl Jan zásadový a jeho poselství bylo jasné všem – farizejům, králi Herodovi, vojákům, výběrčím daní i prostým lidem. Také ve vězení zůstal věrný Bohu i svým zásadám a pevný jako skála.

Ježíš řekl: „To o něm se píše v Písmu, že půjde přede mnou, ohlásí můj příchod a připraví mi cestu k lidským srdcím. Opravdu, mezi všemi lidmi, kteří se kdy narodili, není nikdo, kdo by převyšoval svým posláním Jana Křtitele.“

Co vlastně znamená velikost z pohledu nebe? Nastřádané bohatství, popularita, jméno rodiny nebo rozumové schopnosti – to vše není podstatné. Bůh si cení mravních hodnot, zejména lásky a čistoty. Janova velikost spočívala v tom, že se zcela odevzdal úkolu, který mu Bůh svěřil. 

Jan sice nesvolával oheň z nebe ani nekřísil mrtvé, ale věrně plnil své poslání. Po letech lidé o Janovi říkali: „Neučinil žádný zázrak, ale vše, co řekl o Ježíši, je pravda.“

Mnoho lidí Jana znalo, měli ho ve velké oblibě. Jeho bezdůvodným uvězněním vyvolal Herodes obrovskou nespokojenost a lidé věřili v jeho brzké propuštění.

Janův úděl

Herodes byl přesvědčen, že Jan je prorok, a chtěl jej brzy propustit. Nebyl si však jistý, co by v takovém případě Herodiada provedla, a proto svůj záměr neustále odkládal.

Herodiada Jana nenáviděla a přála si jeho smrt. Vytušila, že by král vědomě Janovu popravu nikdy neschválil. Rozhodla se tedy použít lsti. Přiblížil se den Herodových narozenin. Všichni významní úředníci a dvořané z celé země se sjeli na velkou oslavu, při níž se neomezeně hodovalo a pilo. Herodiada přitom odhodlaně vyčkávala na provedení svého hrůzného plánu.

V nejvhodnější chvíli bujarého hodování poslala svou dceru Salome, aby zatančila králi i hostům. Bylo velmi nezvyklé, aby se dvorní dáma zúčastnila oslavy takovým způsobem. Její působivý tanec před hosty krále patřičně poctil.

Salome byla mladá půvabná dívka, která svým vzhledem a vystupováním uchvátila pozornost každého muže v sále. Herodes byl již podnapilý. Očarován její krásou chtěl na spolustolovníky udělat velký dojem. Přede všemi hosty přísahal, že ji královsky odmění. Řekl jí: „Dám ti vše, co si budeš přát.“

Salome spěchala za svou matkou, aby se s ní poradila. S odpovědí se vrátila rychle: „Chci, abys mi ihned dal přinést na míse hlavu Jana Křtitele.“

Bouřlivé veselí v sále okamžitě utichlo. Herodes byl zděšen. Přede všemi svými hosty dal Salome slib. Pokud by však někdo z přítomných nesouhlasil s jeho splněním, mohl Janův život ušetřit… Mnozí hosté slyšeli Janova kázání a věděli, že se nedopustil žádného zločinu. Byli ale natolik otupělí a opilí, že nikdo z nich na Janovu ochranu nevystoupil.

Herodes marně čekal na východisko z této situace. Po dlouhém váhání nakonec s Janovou popravou souhlasil. Krátce nato do sálu přinesli ukázat Janovu hlavu. I přesto, že Herodiada slavila vítězství, stále živoucí Janův vliv na krále zastavit nemohla. Posléze Heroda trápily neustálé výčitky svědomí. Káravý hlas jeho svědomí byl horší než mučení a před svou vinou nemohl utéci ve dne ani v noci. Už nikdy nenašel pokoj.

Důvěra v Boží vůli

Ježíš nemohl Jana navštívit, protože by sebe i své poslání vystavil nebezpečí. To však neznamená, že se o Jana nezajímal. Janovu smrt nesl velice těžce. Satanovi se nepodařilo přimět Ježíše k hříchu, a tak mu alespoň způsoboval hlubokou bolest a trápení.

Mnozí se ptali, proč byl Jan ponechán ve vězení a nakonec zemřel mučednickou smrtí. Bůh dopustil, aby satan zkrátil Janův pozemský život. O život věčný jej ale nepřítel připravit nemohl.

Jan sice nebyl zázračně osvobozen, nezůstal však ve vězení osamocen. Obklopovali jej nebeští andělé a dodávali mu sílu a odvahu. Připomínali mu různá zaslíbení z Písma a upozorňovali ho na strastiplnou cestu Mesiáše.

Těžký úděl neotřásl Janovou důvěrou v Boha. Stal se velkým příkladem pro tisíce lidí, kteří byli v dalších staletích nuceni jít pro svoji víru do vězení nebo na smrt. Každý člověk, jež opravdově následuje Ježíše, zažije na tomto světě neporozumění, výsměch či pronásledování.

Janův život nás ubezpečuje, že Bůh nezapomíná ani na jednoho svého následovníka. Bůh dává důvěru, nebeské dary a nejvyšší pocty těm, kdo jsou ochotni pro záchranu druhých projít i vlastním utrpením.

K zamyšlení:

1. Co způsobilo Janovy pochybnosti a úzkost, když byl ve vězení?
2. Jak Ježíš odpověděl na otázku Janových učedníků?
3. V čem spočívala Janova velikost z pohledu nebe?
4. Herodiada Jana nenáviděla, a proto se jej lstí zbavila.
   Dokázala tím zastavit jeho vliv na krále?
5. „Bůh nikdy nedopustí, aby se Jeho dětem stalo něco, co by si ony samy nezvolily, pokud by znaly konec od začátku a chápaly by svůj úkol v Jeho plánu.“ Jak nás může tato myšlenka povzbudit v těžkostech?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 11,1–11; Mt 14,1–11; L 7,19–28; L 1,15; J 10,41; Mk 6,17–28; Př 20,1;
Dt 28,65–67; Fp 1,29