76. kapitola - Jidáš

„Zhřešil jsem, zradil jsem nevinného člověka!“
(Matoušovo evangelium 27,4)

Jidášův příběh poukazuje na smutný konec života, který mohl být oslavou Boha. Kdyby Jidáš zemřel před svou poslední cestou do Jeruzaléma, všichni by na něj vzpomínali jako na oddaného učedníka a nikdo by po celá staletí jeho osobou neopovrhoval. Odhalení Jidášovy povahy je však varováním pro každého, kdo by chtěl podvádět a zradit Ježíše nebo jeho následovníky.

Od večeře v Šimonově domě měl Jidáš možnost svůj úmysl přehodnotit. Nestalo se tak. Ježíše zradil za třicet stříbrných, což byla hodnota otroka na trhu.

Jidáš vždy miloval peníze, ale nikdy nezašel tak daleko jako tentokrát. Tak dlouho se poddával chamtivosti, až v něm udusila i náklonnost k Ježíši. Prostřednictvím této slabosti jej satan postupem času ovládl.

Jidáš se k učedníkům připojil až v době, kdy za Ježíšem přicházely četné zástupy. Byl svědkem Ježíšových mocných činů – uzdravování nemocných, vyhánění démonů, kříšení mrtvých – a obdivoval Ježíšovo učení. Chtěl se stát lepším člověkem a doufal, že se mu to v Ježíšově přítomnosti podaří.

Ježíš jej neodmítl a umožnil mu stát se jedním z jeho dvanácti nejbližších učedníků. Stejně jako ostatním dal i jemu moc uzdravovat nemocné a vyhánět démony. Jidáš se však Ježíši plně neodevzdal. Nepřestal dychtit po moci a penězích. Jeho povaha se nezačala podobat Ježíšově, neustále byl kritický k ostatním.

I přesto měl na učedníky značný vliv. On sám si na sobě velmi zakládal a myslel si, že svým úsudkem a schopnostmi ostatní převyšuje. Pochleboval si, že by nově vznikající církev měla velké potíže, pokud by nevyužila jeho dovedností řídit finance. Ostatní učedníci byli rádi, že je Jidáš s nimi, neboť jeho pravou povahu neznali.

Ježíš dal Jidáši mnoho příležitostí, aby poznal slabé stránky své povahy, zejména pak chamtivost. Peníze, které mu jako pokladníkovi přicházely do rukou, pro něj totiž byly neustálým pokušením. Jakmile cokoli pro Ježíšovo dílo vykonal, vyplatil si za to odměnu. Sám si často a rád namlouval, že slouží druhým. V Božích očích byl ale zlodějem.

Jidáš měl jasnou představu o tom, co by měl Ježíš dělat. Chtěl, aby se zasadil o osvobození Jana Křtitele. Zažil zklamání, když se tak nestalo a Jan byl zabit. Toužil po tom, aby se Ježíš pomstil, ten však odešel s učedníky na venkov. Zastával přesvědčení, že by Ježíšovo dílo bylo úspěšnější, pokud by Ježíš učedníkům nebránil v uskutečňování jejich plánů. Obrovskou příležitost viděl ve chvíli, kdy židovští vůdci po Ježíši požadovali znamení z nebe. Konečně je mohl přesvědčit! Ale Ježíš na jejich naléhání nereagoval, a proto začal Jidáš o Ježíši a jeho díle pochybovat. Nechápal, když Ježíš předpovídal své soužení a pronásledování učedníků.

Proti Ježíši

Jidáš vždy prosazoval myšlenku ustanovit Ježíše králem v Jeruzalémě. Po zázraku s rozmnožením chleba a ryb vypracoval plán, jak se zmocnit Ježíše a prohlásit jej za krále. Nebylo tedy divu, že později prožíval nesmírné zklamání, když Ježíš provolání králem odmítl.

Kristovo učení o chlebu života způsobilo v Jidášově uvažování zásadní obrat. Uvědomil si, že tento Učitel nenabízí světské pocty a bohatství, ale duchovní hodnoty, že nevyhledává moc a slávu a jeho následovníci je také nezískají. Rozhodl se, že už s Ježíšem nebude tak úzce spolupracovat, aby se od něho mohl kdykoli oddělit.

Od této doby Jidáš zaséval mezi učedníky pochybnosti a podněcoval spory. Poukazoval na texty Písma, které vytrhával ze souvislosti, a tak se zdálo, že jsou v rozporu s Ježíšovými výroky. Se zdánlivým náboženským zápalem a předstíranou moudrostí dával Ježíšovým slovům jiný význam, než jaký Ježíš zamýšlel. Byl to obvykle Jidáš, kdo vyvolával spory o tom, který učedník bude nejdůležitější.

Když Ježíš vysvětloval bohatému mládenci, jak se má stát jeho učedníkem, Jidáš s tímto postojem nesouhlasil a považoval ho za velkou chybu. Žil v přesvědčení, že Ježíšovo dílo naopak potřebuje takové mladé a úspěšné muže, jakým byl tento bohatý mladík. Jidáš měl mnoho nápadů, jak by se Ježíšovo působení dalo vylepšit, a začal si připadat moudřejší než Ježíš.

Poslední příležitost

Když Ježíš k učedníkům promlouval, Jidáš vždy s něčím nesouhlasil. Jeho nespokojenost začala ovlivňovat i druhé. Ježíš věděl, že v pozadí Jidášova jednání je působení satana. Až do večeře v Šimonově domě Jidáš otevřeně své námitky nevyjádřil. Teprve když Marie pomazala Ježíšovy nohy, napomenul ji, a tím odhalil svoji lakotu. Ježíš mu taktně vysvětlil důvod Mariina jednání, čímž se dotkl jeho pýchy. Touha po odplatě strhla v Jidášovi všechny zábrany a on dospěl k nezvratnému rozhodnutí, že Ježíše zradí.

Ani v této chvíli však nebylo Jidášovo srdce zcela zatvrzelé. Měl stále příležitost dělat pokání a své rozhodnutí změnit. Při velikonoční večeři Ježíš umyl nohy všem učedníkům včetně Jidáše, ten ale ani při této poslední výzvě k pokoře a lásce od svého záměru neupustil.

Namlouval si, že pokud má být Ježíš ukřižován, stane se tak i bez jeho přičinění. Pokud Ježíš nemá zemřít, donutí jej svým činem k záchraně.

Jidáš nepředpokládal, že by se Ježíš nechal zajmout. Vždyť farizejové a učitelé zákona jej chtěli již několikrát nechat ukamenovat, a vždy jim unikl. Jistě by nedopustil, aby ho teď zajali. Svou zradou mu chtěl uštědřit pořádnou lekci, aby mu napříště prokazoval větší úctu.

Pokud je Ježíš opravdu Mesiáš, lidé ho prohlásí králem. A na Jidáše pak budou pohlížet jako na toho, kdo jej konečně přiměl k tomu, aby usedl na trůn, což mu zajistí významné postavení v novém království.

V zahradě Getsemane řekl Jidáš vůdcům davu, aby Ježíše zajali a pevně drželi. Byl naprosto přesvědčen, že jim Ježíš unikne. Kdyby mu pak něco vyčítali, namítl by: „Což jsem vám neřekl, abyste jej pevně drželi?“

Udiveně přihlížel tomu, jak snadno se Ježíš nechal zajmout, spoutat a odvést. Šel za nimi a sledoval je, neboť si myslel, že je Ježíš nějakým způsobem překvapí a projeví svoji moc. Hodiny ubíhaly, ale nic se nestalo. Jidáše se zmocnila hrůza, vždyť vydal svého Mistra na smrt!

Když se Ježíšův výslech chýlil ke konci, Jidáš nemohl unést výčitky svědomí. V soudní síni náhle vykřikl:

„Kaifáši, propusť ho, je nevinný!“

Byl zcela zdrcen. Po bledé tváři mu stékaly krůpěje potu. Prodral se davem, přiběhl k soudní stolici a před nejvyššího kněze pohodil stříbrné mince. Popadl Kaifášovo roucho a zoufale zvolal:

„Zhřešil jsem, zradil jsem nevinného člověka.“

Kaifáš mu vytrhl své roucho z rukou. Nevěděl, co říci. Vyšlo najevo, že kněží Jidáše podplatili. Nakonec mu lhostejně odpověděl:

„Do toho nám nic není, to je tvoje věc!“

Kněží Jidáše pouze využili, pro jeho podlost jím ale pohrdali.

Jidáš se vrhl k Ježíšovým nohám. Přede všemi uznal, že je to Boží Syn a prosil ho, aby se zachránil.

Ježíš věděl, že Jidáš ve skutečnosti svého činu nelituje, ale bojí se potupy a zatracení. I přesto jej však neodsoudil. S lítostí na něho pohlédl a řekl:

„Pro tuto hodinu jsem přišel na svět.“

Lidé přihlížející v davu se divili, jak je Ježíš ke svému zrádci shovívavý. Bylo jim jasné, že takový postoj nemůže mít obyčejný smrtelník.

Jidáš viděl, že jeho prosby jsou marné. Vyběhl ze síně a křičel:

„Je pozdě! Je pozdě!“

Nemohl snést pomyšlení na Ježíšovu potupnou smrt. Šel a v zoufalství se oběsil.

O několik hodin později vedl zástup spoutaného Ježíše od Piláta na místo, kde měl být ukřižován. Náhle všichni strnuli hrůzou. Uviděli ležet Jidášovo tělo pod uschlým stromem. Provaz, na kterém se Jidáš oběsil, pod váhou těla nevydržel a přetrhl se. K bezvládnému tělu se sběhli psi. Přihlížející lidé začali tušit, že ty, kdo se provinili prolitím Ježíšovi krve, stihne spravedlivá odplata.

K zamyšlení:

1. Proč se Jidáš nestal opravdovým Ježíšovým následovníkem jako ostatní učedníci?
2. Jakou měl Jidáš představu o tom, jak by měl Ježíš jednat?
3. Jaký motiv stál v pozadí Jidášových postojů a jednání?
4. Proč byl Jidáš tak překvapen, když se Ježíš nechal dobrovolně zatknout?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 27,1–10; J 13,27; J 6,70; Mt 26,48