31. kapitola - Kázání na hoře

„Kdo slyší má slova a jedná podle nich,
ten může být přirovnán k prozíravému člověku,
který založil svůj dům na skále.“
(Matoušovo evangelium 7,24)

Ježíš se pomodlil za své učedníky a společně s nimi sešel z úbočí hor ke Galilejskému jezeru. Přestože bylo časně ráno, shromáždilo se tam už mnoho lidí. Ať šel kamkoli, zástupy jej následovaly. Lidé si velice přáli slyšet Ježíšova slova a nemocní dychtili po uzdravení.

Na úzkém břehu jezera nebylo pro početný dav dost místa, i kdyby všichni stáli. Ježíš tedy zavedl tyto lidi zpět na úbočí hory, kde našel dostatečně velké prostranství s nádherně se zelenající trávou. Učedníci se posadili kolem něho a také všichni ostatní našli místo, z něhož mohli Ježíše dobře vidět i slyšet.

Ježíš promlouval především ke svým učedníkům. Chtěl, aby se odpoutali od vlastních nesprávných představ a pochopili pravou povahu nebeského království. Učedníci mu se zájmem naslouchali. Ježíšova slova však směřovala i k ostatním lidem. Pokud se naskytla vhodná chvíle, Ježíš ji využil k povzbuzení a poučení každého, kdo měl o jeho poselství zájem.

Učedníci i ostatní lidé očekávali, že Ježíš konečně vyhlásí příchod svého království, vyžene Římany a osvobodí Izrael. Naplňovala je národní hrdost a těšili se, že se stanou svědky významného okamžiku. Zemědělci a rybáři chtěli slyšet, že se jejich úděl změní a oni budou moci zaměnit své obyčejné domy a prostou stravu za krásné vily a hodování. Dokonce i vyzvědači z řad farizejů a rabínů snili o okamžiku, kdy se ujmou vlády nad Římany a užijí si bohatství největší světové říše.

Jiné království

Ježíš však přišel lidem zaslíbit zcela jiné království. Nevyvracel jim nesprávné představy o Mesiáši a Božím království okamžitě, ale jednoduchým způsobem vysvětloval, kteří lidé v něm budou vítáni. Nechal je tak posoudit, jaké království má na mysli.

Položil jim otázku: „Kteří lidé jsou skutečně šťastní?“ A po chvíli odpověděl: „Šťastní jsou pokorní, skromní a ti, kteří dychtí po duchovním životě, vždyť právě těm patří Boží království.“ Pouze pokorní lidé mohou přijmout dar záchrany. Bůh se dává poznat každému, kdo si uvědomuje naléhavou potřebu vztahu se svým Stvořitelem a žádá ho o pomoc.

I my se staneme občany nebeského království, když pochopíme, jak velkou oběť Ježíš přinesl pro naši záchranu. Dodá nám to sílu, odvahu a nadšení k následování Ježíše. Bůh uznává a ctí svobodu člověka. Touží po tom, aby se každý rozhodl dobrovolně k následování Ježíše a k životu v souladu s Božími principy. A pokud člověk chce žít podle jeho rad, vede jej a chrání.

Dále Ježíš řekl: „Šťastní jsou ti, kteří pláčou v zármutku, neboť Bůh je potěší.“ Nemínil tím však skleslost nebo naříkání nad důsledky špatných rozhodnutí a činů. Měl na mysli zármutek, který pociťují věřící, když si uvědomí své špatné činy a nesprávná rozhodnutí, kvůli nimž musel Ježíš zemřít na kříži. Je to smutek, který prožíváme, když nás Duch svatý přivede k poznání, že životem v rozporu s Ježíšovými zásadami Boha zraňujeme. Bůh odhaluje špatné stránky naší povahy a nabízí nám sílu ke změně. Toto poznání a touha po Bohu přivádí lidi k rozhodnutí žít bez sobectví a hříchu.

Ježíš však přináší útěchu i smutným, kteří prožívají bolest, trápení či ztrátu. Rozumí nám, protože také on prošel velikým utrpením. Ježíš je v těchto těžkých chvílích po našem boku. Zaslibuje nám, že si z takových obtížných situací můžeme odnést i něco dobrého – něco, co je důležité pro naše nasměrování k věčným hodnotám. V potížích bychom se proto neměli od Ježíše odvracet, i když se nám někdy zdají neřešitelné. Bůh nás jimi provádí cestou k věčné radosti.

„Šťastní jsou ti, kteří pro sebe nic nevymáhají, vždyť jim Bůh dá celou zemi.“ Pokud máme Ježíšovu pokoru, můžeme se povznést nad urážky, výsměch a různé nepříjemnosti. Když pod tlakem hněvu, podvodů nebo výsměchu dokážeme zachovat klid, ukazujeme tím Ježíšovu povahu. Pravá pokora vychází z poznání, kdo jsme a jak nesmírnou hodnotu v Božích očích máme: Jsme Boží děti. Pokora je klíčem k opravdovému křesťanskému životu.

A Ježíš pokračoval: „Šťastní jsou ti, kteří touží po tom, co je správné, jako žízniví po vodě, vždyť jejich žízeň bude utišena.“ Kdo si přeje získat Ježíšův charakter, obdrží jej a poznání Boží lásky naplní jeho srdce i mysl. Hlouběji porozumí Bohu a svou povahou se bude více podobat Ježíši.

„Šťastní jsou milosrdní, vždyť Bůh k nim bude také milosrdný. Šťastní jsou ti, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ Špatné myšlenky nám zabraňují porozumět duchovním záležitostem. Je to jeden ze způsobů sobectví, jenž nás odvádí od Boha. Bůh odpouští tomu, kdo upřímně lituje svých hříchů, šrámy na duši však zůstávají.

Ježíš věděl, že v tomto hříšném světě budou panovat neustálé neshody, nepokoje a války. Řekl proto: „Šťastní jsou ti, kteří působí pokoj, vždyť k těm se bude Bůh hlásit jako ke svým dětem.“ Plány na dosažení pokoje a míru mezi národy selhávají, poněvadž nemohou zabezpečit změnu lidských srdcí. Jediná opravdová síla, která vytváří pokoj a mír v našich srdcích i mezi národy, je Ježíšova láska.

Údiv zástupů

Tato slova o pravém štěstí zástup udivila. Lidé byli doposud přesvědčeni, že štěstí spočívá v dosažení majetku, uznání a moci. Ježíš jim však poukázal na to, že pozemský zisk a sláva nejsou ničím v porovnání se šťastným životem v Božím království. Skutečné štěstí člověk prožívá v následování Boha.

Nato Ježíš pronesl ke svým učedníkům a ke všem, kdo ho budou následovat: „Šťastní jsou ti, kteří mají těžkosti proto, že poslouchají Boha; jim se otevírá Boží svět. Šťastní jste, když vámi kvůli mně pohrdají, pronásledují vás a vymýšlejí si na vás pomluvy. Máte důvod k radosti a dokonce i k nadšení, neboť co vás čeká v nebi, mnohonásobně převýší vaše utrpení. Ostatně takhle zacházeli s Božími lidmi vždy.“

Ježíš věděl, že jeho následovníci budou uráženi, pronásledováni, vězněni, někteří i mučeni a zabiti. Podobně jako Boží proroci v dřívějších dobách i oni budou odmítnuti, protože budou přinášet Boží pravdu světu. V boji proti hříchu a satanovi budou zažívat velmi těžké chvíle, ale mohou se neustále radovat, neboť jejich odměnou je věčný život v nebeském království.

Ježíš jim řekl: „ Jste jako sůl země a světlo světa.“ Aby mohli jeho učedníci změnit svět, musí být jeho součástí, stejně tak jako sůl mění chuť jídla, se kterým se smísí. Bez přítomnosti těch, kteří Boha milují a slouží mu, by byl celý svět temný a krutý a propadl by úplnému zpustošení a zkáze. Nevěřící lidé si neuvědomují, že jejich životy jsou požehnány přítomností pravých Ježíšových následovníků. Je však i mnoho těch, kteří o sobě tvrdí, že jsou křesťané, ale jejich způsob života Boha popírá. Jsou jako sůl, která pozbyla chuti. Božímu dílu způsobují více škody než užitku, poněvadž lidé, kteří Ježíše neznají, kvůli nim získávají špatnou představu o Bohu a jeho charakteru.

Stejně tak jako sluneční paprsky ozařují všechny lidi bez rozdílu, je záchrana v Ježíši Kristu nabídnuta každému člověku. Pravda o Bohu by neměla být uzavřena v knize nebo uzamčena za zdmi církevních budov, měla by být hlásána všem. Víra v Ježíše Krista má být zřejmá z našeho každodenního života. Chovat se za všech okolností čestně, obětavě, být dobrým příkladem – takto máme šířit světlo lidem kolem nás.

Ježíš věděl, že se mezi přítomnými vyskytují špehové farizejů vyčkávající na slova, která by mohli překroutit a použít proti němu. Neřekl ale nic, co by bylo v rozporu s nařízeními danými Mojžíšovi a prorokům. Vždyť to byl on sám, kdo ustanovil mravní i obřadní zákon. Nepřišel zpochybnit, co sám nařídil, ale vyvrátit nesprávné výklady zákona.

Zaujatým farizejům však jeho slova připadala jako rouhání a falešné učení. Ježíš jejich myšlenky znal. Odmítl je slovy: „Nemyslete si, že jsem přišel proto, abych zrušil, co bylo přikázáno a předpovězeno ve Starém zákoně. Naopak, přišel jsem, abych to všechno uskutečnil a dovršil.“ Ježíšovým posláním bylo obhájit Boží zákon a žít v souladu s ním. Pokud by bylo možné Boží zákon změnit nebo zrušit, nemusel by Ježíš trpět a zemřít za naše přestoupení. Ježíš přišel na svět vysvětlit pravý význam Božího zákona.

Ochrana Božích nařízení

Bůh dal lidem z lásky svá nařízení, která jsou shrnuta v Desateru. Řídíme-li se těmito deseti přikázáními, jsme chráněni před důsledky našich nesprávných činů. Přijetím Ježíše a jeho zásad z Desatera můžeme prožívat pokoj a štěstí. Desatero ukazuje čistotu a svatost Božího charakteru.

Dokud bude trvat nebe a země, Boží zákon se nezmění. Obřadní zákony, které ukazovaly na přicházejícího Mesiáše, pozbyly platnost Ježíšovou smrtí na kříži, avšak mravní zákon, Desatero, je stálý a neměnný.

Ježíšův život je důkazem, že Boží zákon je možné zachovat. Lidé, kteří mají díky oddanosti Ježíši tento zákon vepsán ve svém srdci a žijí podle něho, potvrzují, že je dobrý. Naopak ti, kdo Boží zákon svévolně porušují, podporují satanovo tvrzení, že jej není třeba zachovávat. Kdyby Ježíš vzal tyto svévolníky při svém druhém příchodu do nebe, rozšiřovali by kolem sebe neshody a vzpouru a díky tomu by v celém vesmíru opět zavládl nesoulad. Člověk, který vědomě nedbá byť jen na jediné přikázání Desatera, se staví proti Bohu.

Za Ježíšova života bylo největším klamem tvrzení, že souhlasem s věroukou se člověk stává svatým a spravedlivým. Pouhá znalost pravdy však nikoho nezmění. Dějiny na mnoha příkladech dokládají, že ti, jež budili zdání, že o Bohu vědí nejvíce, byli častokrát těmi nejkrutějšími a nejzaslepenějšími lidmi. Názory farizejů, tehdejších „náboženských odborníků“, je dovedly až k usmrcení Ježíše. Každý, kdo tvrdí, že věří v Boha, ale není čestný, laskavý a trpělivý, nevydává dobré svědectví a je neštěstím pro celé své okolí.

Ježíšův dokonalý život

Ježíš objasnil, že se Desatero přikázání netýká jen činů, ale i myšlení a postojů. Pokud například někdo udržuje ve svém srdci nenávist vůči jinému člověku, svým způsobem jej „zabíjí“, čímž přestupuje přikázání „Nezabiješ.“. Nebo jestliže má někdo nečisté myšlenky vůči člověku druhého pohlaví, v mysli s ním cizoloží a tak přestupuje přikázání „Nezcizoložíš.“. Také skryté pomluvy a závist způsobují zkázu. Boží záměr pro člověka je daleko rozsáhlejší, než si uvědomujeme. „Buďte tak dokonalí v lásce, jako je váš nebeský Otec.“ Tato Ježíšova výzva je současně i zaslíbením. V Božím plánu je více než jen naše záchrana pro věčnost. Božím záměrem je udělat náš charakter takovým, jaký má Ježíš.

Vystavit se pokušení nemůže být výmluvou pro hříšný život. Ve spojení s Ježíšem můžeme hříchům čelit stejně tak, jako jim na této zemi odolával Ježíš. On zná naši situaci. Pokud mu budeme důvěřovat, spolehneme se na jeho milost a naplno se mu odevzdáme, začne proměňovat náš charakter do podoby Boží povahy.

Ježíš dále mluvil o tématech praktického křesťanství. „Dejte si pozor, abyste nedělali dobré skutky nebo nedávali dary okázale před lidmi a nestavěli tím na odiv svoji dobročinnost. Pomáhejte těm, kdo pomoc potřebují, ale nezakládejte si na tom. Podobně je tomu s modlitbami. V hovorech s Bohem nebuďte pokrytečtí, nechtějte okázalou modlitbou dokázat svoji zbožnost. Pokud se chcete modlit, jděte domů, zavřete za sebou dveře a modlete se ke svému nebeskému Otci, který je tam s vámi. On vidí i to, co je skryto, a vyslyší vás. Neopakujte bezmyšlenkovitě modlitbu jako nerozumní lidé, kteří si myslí, že Boha umluví a on je vyslyší. Vždyť váš Otec zná vaše pohnutky a potřeby dříve, než je vyslovíte.“

Bůh odmění naši upřímnost, bezelstnost, dobrotu a bezúhonný život. Můžeme si být jisti, že nás Ježíš v životě doprovází, a tak už nyní alespoň z části prožíváme Boží království.

Ježíš také zdůraznil: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Nelze sloužit zároveň Bohu a majetku.“ Lidské plány pro tento svět a hodnoty Ježíšova království se vzájemně neslučují. Často je mezi nimi jasná dělicí čára, která se nedá smazat kompromisy. Musíme si vybrat, na které straně chceme stát.

Každý, kdo se Bohu oddal, si může být jistý tím, že se o něho Bůh stará. Při promluvě k učedníkům a shromážděným lidem Ježíš ukázal na ptáčky, kteří nad nimi přelétli, a pronesl: „Pohleďte na ně: nesejí ani nesklízejí, neshromažďují obilí do sýpek, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?“

Bůh pečuje o zvířata i rostliny, stará se také o člověka, jehož stvořil ke svému vlastnímu obrazu. Stále na nás myslí, zná celý náš život.

V této souvislosti Ježíš též podotkl: „Nezatěžujte se zítřejšími starostmi. Ty patří k zítřku.“ Neměli bychom žít lehkovážným životem, nemusíme se ale ani bát či zneklidňovat kvůli zabezpečení svého života v budoucnosti. Měli bychom se ptát na Boží vůli a prosit Ježíše o moudrost pro naše každodenní povinnosti a plány.

Ve svém kázání na hoře Ježíš dále zdůraznil: „Nesuďte druhé, abyste nebyli souzeni.“ Neznáme pohnutky lidí, důvody pro jejich jednání, a proto mnohdy nejsme schopni posoudit danou situaci správně. Nevyslovujme tedy soudy o druhých, neboť tím vynášíme rozsudek sami nad sebou.

Po chvíli Ježíš pokračoval: „Dobrý strom nese dobré ovoce.“ Symbol stromu Ježíš použil jako přirovnání k životu. Plody života, naše činy, svědčí o našem srdci a povahových vlastnostech. Správná rozhodnutí a dobré činy jsou plody života odevzdaného Ježíši. Dobré skutky nás nemohou zachránit pro věčnost, jsou však důkazem naší živé víry a obětavosti.

Tímto kázáním Ježíš vysvětlil zásady svého království. Zakončil je slovy: „Kdo slyší tato má slova a jedná podle nich, ten může být přirovnán k prozíravému člověku, který založil svůj dům na skále. Přestože přišly deště s povodní a vichřice se opírala do jeho zdí, dům vydržel.“ Ti, kdo na Ježíšova slova nedbají, stavějí svůj dům na písku. Až přijdou těžkosti, jejich dům se zhroutí. Budujme tedy svůj život na Ježíšových radách, a ne na našem vlastním „já“ nebo na lidských domněnkách.

K zamyšlení:

1. Jaké očekávání měli učedníci a shromáždění lidé,
   když k nim Ježíš promlouval na břehu Galilejského jezera?
2. Co jim Ježíš představil?
3. Jak mohou být špatné myšlenky jedním z projevů sobectví?
4. Jak máme šířit Boží lásku a pravdu lidem kolem nás?
5. Jaké největší klamné tvrzení panovalo v židovském národě v Ježíšově době?
6. Co Ježíš mínil tím, když řekl, že „nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 5–7; L 6,20–49; Iz 57,15; Iz 57,18; Jr 31,13; Ž 138,6; Ex 34,6; Ž 119,165;
Ž 19,8; Ř 7,12; 2 K 6,16; Jk 1,5; 2 K 13,5