33. kapitola - Ježíšova rodina

„Každý, kdo poslouchá mého nebeského Otce,
je můj bratr, sestra i matka!“
(Matoušovo evangelium 12,50)

Rodina a přátelé měli o Ježíše strach. Zaslechli, že se modlívá i celou noc, přes den bývá obklopen davy lidí, jež vyučuje a uzdravuje, a většinou mu nezbývá ani čas na jídlo. Obávali se, že se naprosto vyčerpá. Nerozuměli jeho odmítavému postoji vůči farizejům a náboženským vůdcům, a dokonce si dělali starost o jeho duševní zdraví.

Ježíšovi bratři, synové Josefa, jeho poslání nepodporovali a ani se mu nesnažili porozumět. Nyní se však na něj zlobili, protože i oni sami byli obviněni ze slov, která řekl proti farizejům. Rozhodli se jít za Ježíšem. Přemluvili také Marii, aby šla s nimi. Doufali, že ho přesvědčí pro jeho lásku k matce a že ve svých výrocích bude opatrnější.

Tvrzení farizejů

Ježíšovi bratři byli rozhořčeni tvrzením farizejů, že Ježíš používá moc satana při vyhánění démonů z lidí. Ale ani samotní farizejové takovému obvinění nevěřili. Také oni cítili v srdci působení Ducha svatého, když k nim Ježíš promlouval o Bohu. V Ježíšově přítomnosti si uvědomovali svoji hříšnost a jeho svatost.

Po veřejném zamítnutí Ježíše jako Mesiáše by pro ně bylo příliš ponižující přiznat, že se mýlili. Místo toho vyjadřovali nesouhlas se vším, co Ježíš hlásal. Jelikož mu nemohli zabraňovat v provádění zázraků, snažili se jeho slova a činy alespoň zpochybňovat. I přesto na ně neustále působil Duch svatý, aby přijali pravdu.

S tvrzením, že v pozadí Ježíšových zázraků nepůsobí Duch svatý, ale síla démonů, se farizejové pohybovali na tenkém ledě. Ježíš je varoval před lehkovážnými slovy, opomíjením hlasu svědomí i zatvrzelostí vůči pravdě a Bohu. Krůček po krůčku se dostávali pod nadvládu satana.

Bůh si nepřeje duchovně slepé lidi. Posílá jim proto světlo svého slova, pravdu, díky které se mohou na tomto světě správně orientovat. Při každém odmítnutí rad Božího slova se lidé oddávají duchovní tmě. Následující hlas svědomí pak snadněji zavrhnou.

Ježíš upozorňoval ty, kdo byli osvobozeni od vlivu démonů, aby svá srdce neustále naplňovali Boží láskou a aktivně se zapojili do šíření Božího díla. Zlé síly se na ně znovu pokusí působit a ovládnout je. Něco podobného se může stát každému, kdo se odevzdal Ježíši. Pokud se osvobodil od modlářství a různých výmyslů tohoto světa, ale neoddává se každý den Bohu, může po čase opět upadnout do starého způsobu života.

Jediná ochrana před vlivem zla je Ježíšova přítomnost v našich srcích. I kdybychom se po nějakou dobu pokoušeli vyvíjet úsilí k odstranění svých zlozvyků, bez skutečného spojení s Bohem nebudeme schopni dlouhodobě odolávat pokušení světa a svému sobectví. Zmalomyslněni bychom se nakonec vrátili k dřívějšímu způsobu života.

Židovští vůdci se soustavným odmítáním Ježíše sami vzdali nabídky odpuštění. Kéž bychom neudělali stejnou chybu! Celý vesmír sleduje, zda přijmeme Ježíšovu nabídku věčného života, nebo zda jednou upadneme do věčného zapomnění.

Skutečná Ježíšova rodina

Ježíš dále promlouval k lidem. Vtom mu učedníci oznámili, že na něho venku čeká jeho matka a bratři a chtějí s ním mluvit. Zeptal se přítomných: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ Přitom ukázal na své učedníky se slovy: „To je moje rodina. Každý, kdo poslouchá mého nebeského Otce, je můj bratr, má sestra i matka!“

Každý, jenž vírou přijme Ježíše za svého Pána, s ním vytvoří užší a důvěrnější vztah, než kdyby byl jeho rodinným příslušníkem. Marie měla k Ježíši úzké pouto nejen proto, že byla jeho matka, ale především díky své víře v jeho poslání.

Ze všech odmítnutí, která Ježíš prožil, bylo odmítnutí jeho vlastní rodiny nejbolestivější. Starší bratři jej nechápali a mysleli si, že mohou Ježíše poučovat o Bohu. Ani v nejmenším netušili, že právě Ježíš je Bůh v lidském těle. Naléhali na něj, aby se nepřel s farizeji a přestal tvrdit, že mu Bůh dal právo k takovým výrokům a činům. Ježíšovo jednání považovali za bláznovství. Bylo jim jasné, že farizejové proti němu hledají záminky, aby ho zajali a usmrtili, a jejich přístup je vlastně ani nijak nepřekvapoval.

Místo útěchy a podpory v rodinném zázemí se Ježíš setkával s neporozuměním a kritikou. Byl tak zklamán, že raději pobýval jinde. Oblíbil si dům Lazara, Marie a Marty, kde se v ovzduší nezištného přátelství, bezprostředního přijetí a upřímné víry cítil dobře. Rád odpočíval i v přírodě, když o samotě rozmlouval se svým nebeským Otcem.

Pokud ve své rodině trpíme těžkostmi kvůli víře v Ježíše Krista, můžeme najít útěchu při pomyšlení na Ježíše a vzpomenout si, že prožíval stejné potíže. Buďme si jisti, že nejsme se svou bolestí sami, poněvadž Ježíš nám rozumí. On zve každého člověka k prožívání společenství s ním i se svým Otcem. Miluje nás větší láskou, než jakou má rodič ke svému dítěti.

Pro naši záchranu se Ježíš stal člověkem. Jeho vztah k nám je užší než náš osobní vztah s otcem, matkou, bratrem, sestrou či partnerem. Ježíšovu nesmírnou lásku nejsme schopni plně pochopit, ale můžeme ji radostně prožívat a přinášet dalším lidem.

K zamyšlení:

1. Proč se o Ježíše bála jeho rodina i přátelé?
2. Jaká je naše jediná obrana proti sobectví a pokušení?
3. K čemu Ježíš vyzývá ty, kdo prožívají těžkosti, protože v Něho věří?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 12,22–50; Mk 3,20–35; Iz 43,1; Jr 31,3