40. kapitola - Noc na jezeře

„On je však uklidňoval: Nebojte se, vždyť jsem to já!“
(Markovo evangelium 6,50)

Začalo se stmívat a davy poutníků stále seděly na travnaté pláni. Lidé přemýšleli a povídali si o tom, co prožili. Jejich nadšení neznalo mezí. Jídlo v  dlaních jim připadalo jako dávná mana – zázračný pokrm, který Bůh sesílal z nebe Izraelcům, když před mnoha staletími putovali pouští z Egypta do Palestiny. Zázrak rozmnožení chlebů a ryb odstranil jakékoli pochybnosti. Ze všech stran se ozývalo: „Toto je ten zaslíbený Mesiáš!“

Lid uchvátila myšlenka, že Ježíš konečně vyžene Římany a jejich zemi změní v pozemský ráj. Jako vůdce armády by dobře nasytil vojáky a okamžitě vyléčil každého raněného. Byli by neporazitelní a stali by se největší mocností světa!

Ve svém nadšení byli odhodláni ihned prohlásit Ježíše králem. Ježíš se ještě nikdy nezmínil, že by se chopil trůnu, a lidé se začali obávat, že by se k tomu z přílišné skromnosti nikdy neodhodlal. Přední osobnosti se mezi sebou radily a společně s učedníky se rozhodli, že se Ježíše zmocní násilím a všude rychle vyhlásí, že je Mesiáš, nový král Izraele. Domýšlivé kněze a vládce by tak donutili uznat Ježíše Mesiášem.

Ježíš však jejich záměr znal. Věděl, že jeho uskutečnění by vedlo jedině k násilnostem a vzpouře, která by poškodila jeho poselství o duchovním království. Svolal proto učedníky a přikázal jim, aby bez váhání nasedli do lodi a plavili se přes jezero zpět do Kafarnaum.

Když pak vyzval shromážděný zástup k rozchodu, učedníci protestovali. Vždyť nadešla jedinečná příležitost dosadit Mistra na izraelský trůn! Ježíš k nim ale hovořil tak důrazně jako nikdy předtím. Nakonec tiše odešli k lodi.

K Ježíši přišlo několik mužů a chtěli se ho zmocnit. Jeho rozhodná slova je však zarazila. Vtom lidé pochopili, že Ježíš koná s božskou mocí a svrchovaností. Mlčky se začali rozcházet.

Jakmile se davy rozešly, Ježíš znovu vystoupil na blízkou horu, aby se tam modlil. Celé hodiny prosil svého Otce za to, aby lidé pochopili jeho poslání i přesto, že je satan neustále mate. Byl přesvědčený, že se jeho pobyt na zemi rychle chýlí ke konci a že místo na trůnu jej uvidí viset na kříži. Věděl, že bez vedení Duchem svatým učedníci neobstojí a zapřou svou víru. Měl o ně starost, a proto se za ně usilovně modlil.

Záchrana v bouři

Učedníci se nevydali hned na plavbu přes jezero. Domnívali se, že se k nim Ježíš brzy připojí, až uvidí, že na něj čekají. Ježíš ale nepřicházel. Stmívalo se, a tak přece jen vypluli. Při plavbě se na sebe zlobili, že nebyli dostatečně rozhodní a vytrvalí, když chtěli Ježíše prohlásit za krále. Dohadovali se, co jim jejich víra v Ježíše jako Mesiáše přinese. Sami sebe se ptali, proč vlastně Ježíš nevyužije své zázračné moci k tomu, aby jim usnadnil život, a proč nezachránil Jana Křtitele před smrtí.

Před několika hodinami se stali svědky nasycení davů a to mělo posílit jejich víru a naději. Ve svém zklamání učedníci na tuto zkušenost téměř zapomněli. Byli tak pohlceni vlastními myšlenkami, že Bůh musel učinit něco, co dělá často, když si lidé vytvářejí nesprávné úsudky a představy. Bylo zapotřebí přivést učedníky zpět do reality.

Náhle se k nim přihnal prudký vítr, na který vůbec nebyli připraveni. Rychle procitli ze svého přemítání a usilovně se snažili udržet loďku ve směru plavby. S velkými vlnami hnanými bouří zápasili až do půlnoci, kdy se po marném boji vzdali. Modlili se, aby jim Ježíš pomohl.

Ježíš neztratil své učedníky ani na chvíli z očí, takže o jejich svízelné situaci věděl. Teprve v nesnázi se oprostili od své pýchy a ctižádosti, poznali vlastní bezmocnost a závislost na Ježíši, a proto začali volat o záchranu. Ježíš jim přišel na pomoc.

V záblesku světla spatřili blížící se postavu. Zmocnila se jich hrůza. Přestali veslovat a čekali, co se bude dít. Mysleli si, že je to duch, předzvěst smrti, a začali křičet strachy.

Ježíš kráčel po hladině a zdálo se, že je mine. Někteří učedníci jej poznali a začali volat o pomoc. On se k nim otočil a uklidnil je slovy: „Nebojte se, vždyť jsem to já.“

Petr zvolal: „Pane, jsi-li to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě!“

„Tak pojď!“ řekl Ježíš.

Kroky po vodě

Petr vykročil na hladinu. Dokud hleděl na Ježíše, šel zcela bezpečně. Neodolal ale pokušení. Sebejistě se otočil k ostatním učedníkům a prohlížel si jejich užaslé obličeje. Vtom se vzedmula velká vlna. Obrátil se zpět, ale Ježíše už neviděl. Náhle zpanikařil. Zapochyboval, že k Ježíši dojde, a začal se topit. V tmavých rozbouřených vlnách viděl svou smrt. Ze všech sil vykřikl: „Pane, zachraň mne!“

Vzápětí byl Ježíš u Petra. Vzal ho za ruku, vytáhl z vody a řekl: „Kde je tvoje víra? Proč jsi pochyboval?“ Společně vstoupili na loď. Petr byl zamlklý. Uvědomil si, že ho jeho pýcha a malověrnost málem připravily o život.

I my se často zachováme jako Petr. Když přijdou problémy, až příliš se na ně zaměřujeme a opomíjíme Ježíše. Ježíš nás povolal k následování a je s námi v dobrých i těžkých časech. Říká nám: „Nebojte se, já jsem s vámi.“

Touto zkušeností na jezeře chtěl Ježíš Petrovi ukázat, že je v bezpečí pouze tehdy, pokud si uvědomuje svoji závislost na Bohu. Petr si myslel, že je dostatečně silný a má velkou víru, ale ve skutečnosti byl velice slabý. Kdyby si vzal tuto zkušenost k srdci, necítil by se při posledních událostech Ježíšova života tak zoufale.

Bůh nás něčemu podobnému učí každý den. V různých situacích nás připravuje na události, které přijdou. Můžeme si myslet, že jsme ve víře silní, že odoláme každému pokušení a zvládneme složité situace, satan chce však využít našich slabostí. Můžeme být v bezpečí jedině tehdy, jestliže máme neustále na mysli Ježíše, jeho vůli pro nás a ochraňující moc.

Jakmile Ježíš vstoupil na loď, vítr se utišil a zanedlouho se posádka ocitla u břehu. Učedníci byli vděční za záchranu. Poklekli před Ježíšem a vyznávali: „ Jistě jsi Boží Syn!“

K zamyšlení:

1. Čeho chtěly docílit nadšené zástupy?
2. Proč Ježíš záměr lidí odmítl?
3. Proč se Petr málem utopil ve vlnách jezera?
4. Co máme dělat, abychom žili s pohledem upřeným na Ježíše, a ne na své problémy?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 14,22–33; Mk 6,45–52; J 6,14–21; Iz 43,1–3