74. kapitola - Zápas v zahradě Getsemane

„Můj Otče! Jestli je to možné, zbav mě toho hrozného údělu!
Ale nechci prosazovat svoji vůli.“
(Matoušovo evangelium 26,39)

Měsíc ozařoval cestu, po níž se Ježíš s učedníky ubíral do zahrady Getsemane. Jakmile se přiblížili k zahradě, Ježíš se zvláštně odmlčel. Nyní nadešla chvíle, kdy se ztotožní s hříšníky a bude na něj vložena vina padlého lidstva. Po celou dobu svého pozemského života prožíval úzký vztah s Bohem Otcem. Teď ho trápila obava, aby ho hřích navždy neodloučil od lásky nebeského Otce.

Učedníkům se svěřil: „Sevřela mne smrtelná úzkost.“

Učedníci jej nikdy předtím neviděli tak vážného, smutného a zamlklého. Když vešli do zahrady, Ježíš zavrávoral, jako by na něj přicházely mdloby. Museli ho dvakrát podepřít, aby neupadl.

Řekl jim: „Posaďte se tady, já se jdu modlit, i vy se modlete.“

Vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a zamířili k místu, kde často odpočíval a modlil se. To místo dobře znali – vždyť tady s Ježíšem mnohokrát trávili celou noc. Modlívali se všichni společně a potom nerušeně spali, dokud je ráno neprobudil. Tentokrát je ale Ježíš požádal, aby se s ním modlili po celou noc.

Ježíš nechtěl, aby viděli obrovský zápas, který prožívá, a tak poodešel stranou, kde padl na zem. Cítil, jak jej hřích odděluje od jeho Otce. Prožívané odloučení se zdálo tak hluboké, že se zhrozil. Smrtelnému zápasu však nemohl uniknout, protože svou božskou moc nesměl použít. Jako člověk musel nést následky hříchů lidstva a zakusit Boží hněv proti přestoupení zákona.

Velké pokušení

Ježíš cítil, jak je jeho jednota s Otcem narušena. Zmocnil se ho strach, jestli bude schopen v blížícím se boji s mocnostmi zla obstát. Satan byl odhodlán vložit do nastávajícího střetu veškerou svou sílu. Při pokušení na poušti se mu Ježíše svést nezdařilo a teď si uvědomil, že právě nadešla rozhodující chvíle, kdy musí svého protivníka porazit. Pokud se mu to nepovede, přijde konec jeho nadvlády nad tímto světem a nakonec zahyne. Země by pak navždy patřila Ježíši. Když se mu ale podaří Ježíše přemoci, lidstvo a celá země se navždy stanou jeho královstvím.

Ježíš padl tváří k zemi a z jeho bledých rtů se ozval bolestný výkřik: „Můj Otče! Jestli je to možné, zbav mě toho hrozného údělu! Ale nechci prosazovat svoji vůli. Ať se stane to, co chceš ty.“

Touha po povzbuzení

V tomto tíživém okamžiku Kristus zatoužil po soucitu a povzbuzení. S velkou námahou se vrátil k Petrovi, Jakubovi a Janovi s nadějí, že od nich uslyší slova útěchy. Velmi si přál, aby se za něj modlili k nebeskému Otci.

Učedníci však spali. Najednou zaslechli Ježíšův hlas a probudili se. Málem jej nepoznali, poněvadž smrtelná úzkost změnila výraz Ježíšovy tváře.

„Petře,“ řekl Ježíš, „to jste nemohli být ani hodinu se mnou vzhůru? Bděte a modlete se, abyste obstáli ve zkoušce.“

Obával se, že neunesou zkoušku, která je potká, až bude zajat a zabit.

Poté odešel a opět se modlil: „Můj Otče! Není-li jiné východisko, ať se stane tvá vůle.“

Prožíval tak velkou úzkost, že začal potit krůpěje krve. Okolní palmy a cypřiše byly tichými svědky jeho utrpení. Na Ježíšovo zemdlené tělo stékaly z orosených větví kapky vody. Vypadalo to, jako by sama příroda plakala nad svým Stvořitelem.

Když se Ježíš znovu vrátil k učedníkům, opět spali. Vzbudili se a na jeho tváři uviděli krvavý pot. Zděsili se, ale Ježíšova muka pochopit nedovedli.

Rozhodující chvíle

Zesláblý Ježíš od nich znovu odešel a padl na zem. Nastal okamžik, kdy se rozhodovalo o budoucnosti světa a osud lidstva visel na vlásku. Ježíš mohl ještě stále cestu kříže odmítnout – mohl si z tváře setřít krvavý pot, vrátit se k Bohu a nechat lidstvo zahynout v jeho zkaženosti. Místo toho však potřetí vyslovil: „Můj Otče, staň se tvá vůle.“

Třikrát se jeho lidská přirozenost zděsila konečného rozhodnutí přinést nejvyšší oběť. Věděl však, že pokud budou lidé ponecháni sami sobě, bez pomoci, zahynou. Moc hříchu je nad jejich síly. Ježíš viděl hrůzný konec, k němuž lidstvo neodvratně spěje, i budoucí utrpení celé planety.

Pevně se rozhodl – svého poslání se nezřekne.

Vzápětí padl k zemi jako mrtvý. V nebesích zavládlo ticho. Andělé sledovali Boha Otce, jak od svého milovaného Syna odvrací paprsky světla, lásky a slávy. Satan s démony tomu také přihlíželi. Mocnosti dobra i zla napjatě očekávaly, jak Bůh odpoví na Synovu třikrát vyslovenou modlitbu.

Odpovědí byl anděl seslaný z nebe, který přistoupil k Ježíši. Nepřišel od něho odejmout kalich utrpení, ale posílit ho ujištěním o lásce nebeského Otce. Ubezpečil Ježíše, že svou smrtí zničí satanovo království a hodně lidí zachrání pro věčnost. Planeta Země bude v určený čas předána lidem následujícím Boha.

Ježíšova bolest sice neskončila, ale rozplynula se sklíčenost i tíseň a na zakrvavené tváři se rozhostila úleva a pokoj. Znovu si uvědomil, že žádný jiný člověk nemůže vykonat to, co on – podstoupit utrpení a smrt za všechny lidi.

Spící učedníci se probudili. Uviděli anděla, jak k Ježíši pronáší slova útěchy, povzbuzení a naděje. O svého Mistra se už nebáli, poněvadž se o něj postaral sám Bůh. Znovu je přepadla únava a usnuli.

Jakmile se Ježíši vrátila síla, přišel k učedníkům. Smutně se na ně podíval a řekl:

„Teď už nepotřebuji, abyste se mnou bděli. Nastává chvíle, kdy budu zrazen a vydán do rukou podlých lidí.“

Ještě ani nedomluvil, když zaslechli kroky davu poslaného veleradou, vyzbrojeného meči a holemi. Vybídl učedníky:

„Vstaňte, půjdeme! Blíží se můj zrádce.“

Šel davu lidí naproti a zeptal se: „Koho hledáte?“

Odpověděli: „ Ježíše z Nazaretu.“

„To jsem já,“ řekl jim. Vtom se mezi ně a Ježíše postavil anděl, který Krista před chvílí povzbuzoval. Ježíšovu tvář ozářilo nebeské světlo. Lidé ohromením poodstoupili a všichni včetně Jidáše padli na zem. Potom anděl zmizel a světlo se rozplynulo. Ježíš mohl odejít, ale stál a přihlížel, jak vojáci i kněží bezmocně leží u jeho nohou.

Jejich bázeň však netrvala dlouho. Rychle vstali a obstoupili Ježíše, protože měli strach, že jim unikne. Znovu se jich zeptal:

„Koho hledáte?“

„Ježíše Nazaretského,“ opakovali.

„Vždyť jsem vám již řekl, že jsem to já. Tady mne máte, ale ostatní nechte odejít.“

Jidáš si s kněžími předem domluvil znamení. Nyní se ujal svého úkolu. Přistoupil k Ježíši se slovy „Buď zdráv, Mistře!“ a políbil ho. Předstíral, že je stále na jeho straně.

Ježíš mu řekl: „Příteli, co to děláš? Políbením zrazuješ Syna člověka?“ Chtěl tím probudit Jidášovo svědomí. Zrádce už však v sobě neměl ani kousku cti či dobroty. Propůjčil se satanovi a neměl sílu mu vzdorovat.

Tu se Ježíše chopili a začali mu svazovat ruce. Učedníci byli rozhořčeni, když přihlíželi hrubému zacházení s jejich Učitelem. Petr vytasil meč a začal Ježíše bránit. Rozmáchl se a sluhovi nejvyššího kněze uťal pravé ucho.

Jakmile Ježíš uviděl, co se stalo, vysvobodil svoje svázané ruce a zvolal: „Přestaňte s tím!“ Dotkl se sluhova uťatého ucha a uzdravil je. Potom řekl Petrovi: „Schovej svůj meč! Kdo čím zachází, tím také schází. Cožpak nevíš, že kdybych poprosil svého Otce o ochranu, okamžitě by mi poslal celé nebeské vojsko?“

Učedníci si pomysleli: „Proč tedy Ježíš něco neudělá a nezachrání sebe i nás?“ Na tuto nevyslovenou myšlenku jim Ježíš odpověděl: „Ale jak by se pak splnil Boží plán spásy?“

Obrátil se k ozbrojencům, k nimž se přidali i kněží a vůdci lidu, a pronesl slova, která se jim měla navždy vtisknout do paměti:

„Přitáhli jste na mne jako na zločince. Proč jste mě nezatkli už v chrámu, kde jsem vám denně kázal? Já vím proč! Plníte tak přesně prorocké předpovědi.“

Učedníci se nemohli ubránit zděšení, když se Ježíš nechal zajmout. Nemohli pochopit, proč svolil k takovému zostuzení a ponižování. V myšlenkách mu jeho jednání vyčítali a ptali se, jak je možné, že něco takového vůbec dopustil. Nakonec se všichni do jednoho rozutekli.

K zamyšlení:

1. Co bylo příčinou Ježíšovy úzkosti na cestě do Getsemane?
2. Proč se satan tak soustředil na to, aby Ježíše svedl?
3. Proč Ježíš žádal učedníky, aby se modlili?
4. Kolikrát se Ježíš před konečným rozhodnutím modlil? Co ho přesvědčilo, aby dokončil své poslání?
5. Jak se asi Ježíš cítil při Jidášově pozdravu?
6. V zahradě Getsemane Ježíš pocítil hrůzu hříchu v plné míře. Jak nám to může pomoci uvědomit si, jak je hřích hrůzný?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 26,36–56; Mk 14,32–50; L 22,39–53; J 18,1–12; J 8,29; Za 13,7; Iz 52,14; Mk 14,29; Mk 10,38