27. kapitola - Uzdravení v Kafarnaum

„Vstaň a odnes svá nosítka domů!“
(Matoušovo evangelium 9,6)

Nejobávanější nemocí na Blízkém východě bylo pro svoji nakažlivost a nevyléčitelnost malomocenství. Postižený člověk postupně ztrácel cit ve všech končetinách a jeho tělo se pozvolna rozkládalo. Židé pokládali malomocenství za
Boží trest.

Každý, kdo takto onemocněl, musel neprodleně opustit svůj domov i celé izraelské společenství. Všechno, čeho se dotknul, bylo považováno za „nečisté“; svým dechem nemocný infikoval i vzduch. Člověka podezřelého z nákazy důkladně prohlédli kněží, kteří jeho stav posoudili. Pokud dotyčného prohlásili za malomocného, musel podle obřadního zákona odejít z blízkosti zdravých lidí, i kdyby byl králem či vůdcem lidu. Jestliže se k malomocným přiblížil někdo zdravý, měli tito ubožáci povinnost hlasitě volat: „Nečistý! Nečistý!“

Když se malomocní v Galileji dozvěděli o Ježíši a zázracích uzdravování, svitla jim jiskra naděje. Uvědomovali si však, že od doby proroka Elíši již žádný malomocný vyléčen nebyl.

Nacházel se ale mezi nimi jeden muž, který se této naděje chopil. Sám sebe se ptal: „Uzdravil by mě Ježíš? Jak se k němu mám přiblížit, abych ho mohl o uzdravení požádat? Všiml by si vůbec takového ubožáka? A pokud ano, řekl by mi, že si zasloužím Boží soud, jak to tvrdí ostatní?“

Pořád si připomínal, že nikdo, kdo Ježíše o pomoc požádal, nebyl odmítnut. Rozhodl se tedy, že Ježíše o pomoc poprosí.

Šel k jezeru, kde Ježíš promlouval. I přesto, že stál stranou davu, zaslechl alespoň některá Ježíšova slova. Sledoval uzdravování nemocných, slepých a chromých. Jakmile uslyšel jejich děkovné a radostné chvály Bohu, dodal si odvahu a s vírou přistupoval blíže. Nevšímal si, jak před jeho znetvořeným tělem přítomní s hrůzou a odporem utíkají. Naděje ho přitahovala stále blíže k Ježíši.

Někteří na něj křičeli, aby se okamžitě vrátil, ale marně. Stále hleděl na Ježíše. Přistoupil k němu, padl před ním na kolena a zvolal: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit!“

Ježíš zvedl ruku, dotkl se ho a odpověděl: „Ano, chci. Ať tvá nemoc zmizí!“ Malomocný pocítil okamžitou úlevu. Jeho tělo se zpevnilo, do končetin se mu vrátil cit, svaly znovu získaly sílu a jeho rozpraskaná pokožka byla náhle hladká jako kůže dítěte. Byl úplně zdravý. S nesmírným vděkem se díval na svého Zachránce.

Ježíš pak řekl: „Nikomu nic neříkej, ale jdi, ukaž se knězi a vezmi s sebou obětní dar, který ustanovil Mojžíš pro uzdravené od malomocenství. To bude veřejné svědectví o tvém uzdravení.“

Ježíšovi bylo zřejmé, že kdyby se kněží dozvěděli, kdo malomocného uzdravil, mohli by jej odmítnout uznat za zdravého. Nemohl by se tak vrátit k rodině a začlenit do společnosti. Musel tedy přijít do chrámu dříve, než se kněží o jeho uzdravení dozvědí.

Dostavil se ke stejným kněžím, kteří ho kdysi prohlásili za malomocného. Důkladně jej prohlédli a po chvilce váhání uznali zdravým. Uzdravený člověk nevěděl, že jeho zkušenost ještě více popudí kněze a vůdce lidu proti Ježíši. Domníval se, že mu Ježíš zakázal hovořit o uzdravení ze skromnosti, a proto vyprávěl každému, koho potkal, co zažil. Měl velkou radost a připadalo mu nemožné, aby nevzdával chválu svému Lékaři. Následkem toho však bylo, že Ježíši ztížil práci. Začaly k Němu přicházet tak početné davy, že musel svou činnost na chvíli přerušit.

Ježíš nevynechal jedinou příležitost vydat svědectví kněžím a náboženským učitelům, a tak postupně vyvracel jejich předsudky. Poslal k nim uzdraveného člověka, čímž opět prokázal svoji lásku ke všem lidem, úctu k Mojžíšovu zákonu i zachraňující moc. Mnoho kněží sice přistupovalo k Ježíši s hněvem a nenávistí, někteří z nich však v něho po jeho smrti a vzkříšení uvěřili a stali se jeho následovníky.

Přirovnání hříchu k malomocenství

Hřích v našem životě přináší podobnou zkázu jako malomocenství. Pouze Ježíšova láska a moc nás mohou uzdravit a dovést k rozhodnutí pro nový život.

Prosbu o uzdravení malomocného vyslyšel Ježíš ihned. Mohou však nastat případy, kdy neodpoví na žádost člověka okamžitě. Když Ježíše prosíme o požehnání a pomoc se záležitostmi každodenního života, pro naše dobro může být Boží odpovědí čekání. Ve své vševědoucnosti může mít Bůh jiný záměr a naše modlitby vyslyší trochu jinak nebo v jiný čas, než očekáváme. Jestliže však opravdově prosíme o vysvobození z hříchu, jeho odpovědí je pokaždé okamžité „ano“.

Ochrnutý muž

V Kafarnaum žil ochrnutý muž, jehož nemoc byla přímým důsledkem hříšného způsobu života. Měl velké bolesti. Trápil se pomyšlením na svůj zkažený život a neustále ho provázely výčitky svědomí. Když prosil kněze a lékaře, aby mu pomohli, prohlásili ho za nevyléčitelného a prokletého Bohem. Upadl do hluboké deprese a ztratil veškerou naději… Časem se dozvěděl o Ježíši. Jeho přátelé jej povzbuzovali slovy, že jedině Ježíš je mu schopen pomoci.

Ochrnutý muž netoužil jenom po tělesném uzdravení, ale zejména po vnitřním pokoji, po odpuštění. Smířil by se i s údělem doživotního ochrnutí, nikoli však s životem bez Božího odpuštění. Požádal své přátele, aby jej k Ježíši odnesli.

Toho dne Ježíš vyučoval v Petrově domě. Kolem něho seděli jeho učedníci a zároveň nedůvěřiví farizejové a učitelé náboženství, kteří vyčkávali na příležitost, jak Ježíše na něčem nachytat a pak ho obvinit. Před domem postávali další lidé. Chtěli Ježíše slyšet a vidět nějaký zázrak.

Přátelé ochrnutého muže se pokusili prodrat davem s lůžkem, ale marně. Již ztráceli naději, že se k Ježíši přiblíží, když vtom dostal nemocný muž nápad. Požádal je: „Vyneste mě na střechu.“ Vystoupili na střechu, udělali otvor v dlaždicích a spustili ochrnutého i s lůžkem přímo před Ježíše.

Ježíš zahlédl oči ochrnutého a bylo mu jasné, po čem touží. Věděl o jeho touze po odpuštění ještě dříve, než ho k němu přinesli. Když jeho přátelé plánovali cestu k Ježíši, Bůh působil nejen na srdce tohoto nemocného člověka, ale i na srdce jeho přátel. Jejich víra sílila každým dnem.

Ježíš pronesl: „Příteli, tvoje hříchy jsou ti odpuštěny.“

Tato slova zněla v uších muže jako rajská hudba. Jeho zoufalství a deprese pominuly, v jeho srdci zavládl pokoj. Utrpení skončilo. Bezmoc byla pryč, hříšníkovi bylo odpuštěno! Vírou přijal dar nového života. Ležel tiše a z jeho tváře vyzařovala radost a pokoj. Všichni na něj hleděli s úžasem.

Přítomní rabíni si na tohoto muže dobře pamatovali. Věděli, že je žádal o pomoc, ale oni mu neposkytli sebemenší naději ani nevyjádřili soucit s jeho utrpením. S nemilosrdným tónem v hlase prohlásili, že je pro své hříchy Bohem prokletý. Nyní si uvědomili, že o jejich bezcitném jednání přítomní lidé vědí, a začali se obávat ztráty svého vlivu nad nimi. Museli něco rychle vymyslet. Beze slov se na sebe podívali.

Jejich pohled prozrazoval jasný záměr – navždy skoncovat s Ježíšem. Nazvou jeho slova rouháním, což je hřích, který vyžaduje trest smrti. Vždyť nikdo z lidí nemůže odpouštět hříchy, toto právo a moc má pouze Bůh!

Ježíš dobře věděl, co si myslí, a proto řekl: „To vám vadí? Co je snazší? Zvěstovat člověku odpuštění jeho hříchů, anebo ho uzdravit? Přesvědčím vás, že Syn člověka má na zemi právo odpouštět hříchy.“ Nato se k ochrnutému obrátil se slovy: „Vstaň, vezmi si svoje lehátko a jdi domů!“

Stejný hlas, který oživil člověka vytvořeného z prachu země v zahradě Eden, nyní obnovil tělo tohoto muže. Ochrnutý muž vyskočil ze země tak hbitě, jako kdyby byl malé dítě. Každá část jeho těla získala novou sílu k životu. Uchopil svoje lůžko a prošel užaslým davem domů.

K zamyšlení:

1. Proč bylo v Izraeli malomocenství považováno za Boží trest?
2. Z jakých důvodů Ježíš nechtěl, aby malomocný muž vyprávěl ostatním o svém uzdravení?
3. Co si tento muž přál více než fyzické uzdravení?
4. Proč farizejové nazvali Ježíšova slova rouháním?
5. Koho byste pozvali do společenství věřících, kdyby v něm byl Ježíš a nabízel uzdravení? Koho pozvete, když víte, že Ježíš každému člověku nabízí odpuštění?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 8,2–4; Mk 1,40–45; Sk 6,7; 1J 5,14–15; 1J 1,9; Mt 9,1–8; Mk 2,1–12;
Lk 5,12–26; 1J 3,8; J 1,4; J 10,10; 1Kor 15,45; Ž 103,3