77. kapitola - Římský soud

„Narodil jsem se proto, abych oznámil světu pravdu.“
(Janovo evangelium 18,37)

Soudní síň římského místodržitele Piláta se rychle plnila lidmi. Ježíše obklopovala stráž. Venku stáli kněží, ostatní členové velerady a dav lidí.

Po odsouzení Ježíše Kaifášem přišli členové velerady za Pilátem, aby rozsudek smrti potvrdil a vykonal. Židovští vůdci ale do soudní síně vstoupit nemohli. Dle obřadního zákona by se poskvrnili a nemohli by se později účastnit velikonočních slavností. Nenávistí vůči pravému velikonočnímu beránkovi se však již dávno poskvrnili.

Pilát se netvářil vlídně, neboť si kvůli soudu musel přivstat. Chystal se rychle vynést rozsudek a znovu si jít lehnout. Na předvedeného muže přísně pohlédl. Vyslýchal už hodně zločinců, ale ještě nikdy před ním nestál člověk, který by byl tak laskavý a vyrovnaný a v jehož tváři by nespatřil ani náznak strachu, viny, zloby či vzdoru. Vzpomněl si na vyprávění své manželky o proroku z Galileje, který uzdravuje nemocné a křísí mrtvé. Vyšel k žalobcům a zeptal se jich:

„Kdo je tento muž?“

„Je to podvodník a jmenuje se Ježíš z Nazareta,“ odpověděli.

„A z čeho jej obviňujete?“ vyzvídal.

Kněží se cítili uraženi. Odsekli mu:

„Kdyby se neprovinil, nebyli bychom ti ho sem přivedli.“

Doufali, že Pilát vezme v úvahu jejich rozhodnutí a bez zdlouhavého vyšetřování potvrdí rozsudek.

Pilát už mnohokrát vynesl unáhlené rozsudky smrti. Nepovažoval za důležité, zda je daný vězeň vinen či nikoli, spíše bral ohled na politické důsledky svého rozhodnutí. Kněží tedy doufali, že nad Ježíšem vynese bez výslechu rozsudek smrti. Na Ježíši však bylo něco zvláštního, co Piláta před vyřčením rychlého ortelu zadrželo.

„Pokud stačí vaše rozhodnutí, proč jej přivádíte ke mně?“ ptal se jich. „Suďte ho podle svých zákonů.“

„Vždyť víš, že nemáme právo nikoho popravit,“ bránili se Židé.

Pilát nebyl moc zásadový ani spravedlivý, ale v tomto případě odmítl odsoudit Ježíše, pokud jej židovští vůdci neseznámí s obžalobou.

Kněze tím přivedl do úzkých. Nemohli totiž připustit, aby vyšlo najevo, že Ježíše zajali z náboženských důvodů – ty by Pilát neuznal. Věděli ale, že Římany znepokojují ti, kdo navádějí lid byť jen k náznaku vzpoury. Museli tedy vyvolat dojem, že se Ježíš provinil proti občanskému zákonu, což by jej umožnilo soudit z politických důvodů. Povolali proto falešné svědky, kteří vypovídali:

„Tento člověk rozvrací náš národ. Nabádá, aby se neplatily daně císaři, a sám se vydává za krále poslaného od Boha.“

Pro své tvrzení neměli žádné důkazy. Kněží si toho byli vědomi, ale chtěli dosáhnout svého i za cenu křivého svědectví.

Pilátova otázka

Pilát jejich záměr prohlédl a výpovědi těchto svědků nevěřil. Bylo zřejmé, že kněžím je Ježíš nepohodlný a chtějí se ho zbavit. Vrátil se dovnitř a zeptal se: „Ty jsi židovský král?“

Ježíš odpověděl: „Chceš-li mne tak nazvat…“

Po těchto slovech Kaifáš okamžitě požadoval, aby Pilát uznal, že se Ježíš přiznal k obvinění. Pilát Ježíše znovu oslovil:

„Co ty na to? Co odpovíš na všechny ty žaloby?“

Ježíš ale mlčel. Stál klidně a důstojně.

Pilát se nad jeho postojem podivil. Pomyslel si: „Cožpak tomuto člověku nezáleží na vlastním životě, že se neobhajuje?“ Nevěřil, že je Ježíš stejně tak podlý jako ti ukřičení kněží. Chtěl s ním na chvíli mluvit o samotě, mimo hlučící dav. Vzal si jej stranou a znovu se zeptal:

„Ty jsi král Židů?“

Ježíš věděl, že na Piláta působí Duch svatý, a proto mu dal příležitost, aby vyjádřil svůj názor:

„Zajímá tě to osobně, nebo v souvislosti s žalobou?“

Pilát jeho otázku pochopil. Nechtěl ale přiznat, že se o Ježíše jako o Zachránce lidí osobně zajímá. Namítl:

„Jsem snad Žid, abys mohl být mým králem? Tvůj vlastní národ a tvoji představení tě sem přivedli. Čeho ses dopustil?“

I přesto, že se Pilát otázce vyhnul, představil mu Ježíš své poslání: „Kdyby moje království bylo pozemské, moji služebníci by mne proti Židům ubránili. Mé království však není odtud.“

„Přece jsi tedy král,“ prohlásil Pilát.

Ježíš odpověděl:

„Sám to připouštíš. Přišel jsem na svět proto, abych oznámil pravdu. Kdo miluje pravdu, ten mne poslouchá.“

Ježíš chtěl, aby Pilát pochopil, že se jeho vrtkavá povaha může změnit jen tehdy, když přijme pravdu a bude podle ní žít. Pilát byl celý nesvůj. Toužil poznat pravdu, a proto se ptal dále:

„Co je pravda?“

Na odpověď však už nepočkal, neboť hluk davu sílil. Rozhodným krokem vyšel ven a prohlásil:

„Ten člověk je nevinný.“

Kněze popadla zuřivost. Přece už tak dlouho čekali na příležitost zbavit se Ježíše! Pilátovi spílali a vyhrožovali, že si na jeho rozhodnutí budou stěžovat v Římě, neboť odmítl odsoudit muže, který se prohlašoval za krále. Rozčileně volali:

„Jeho učení vyvolává nepokoje v celém Judsku. Nejdříve to začalo v Galileji, ale už je toho i tady plno.“

Pilát neměl v úmyslu Ježíše odsoudit. Věděl, že jej Židé obžalovali z nenávisti a žárlivosti. Zároveň si ale uvědomil, že propustí-li Ježíše, Židé mu způsobí obrovské problémy. Když zjistil, že je Ježíš z Galileje, rozhodl se ho poslat k Herodovi, který vládl této provincii. Chtěl tak přenést odpovědnost za soudní proces na něho. Rovněž předpokládal, že Heroda takovým projevem vážnosti potěší a urovná tím starý spor, který mezi sebou mají.

Před Herodem

Herodes právě pobýval ve svém paláci v Jeruzalémě. Za doprovodu hlučícího davu zavedli vojáci Ježíše do Herodovy soudní síně. Jakmile Ježíše spatřil, zaradoval se. Už o něm hodně slyšel a chtěl uvidět nějaký zázrak. Když se o Ježíši dozvěděl poprvé, zděsil se, neboť se domníval, že je to zmrtvýchvstalý Jan Křtitel, kterého nechal popravit. Nyní měl dobrou příležitost ušetřit život podobného proroka a zahnat tak výčitky svědomí. Předpokládal, že Ježíš vykoná pro svou záchranu vše, oč jej požádá.

Kněží začali vznášet připravená obvinění, Herodes jim však přikázal mlčet. Nařídil rozvázat Ježíšova pouta a obvinil židovské vůdce ze špatného zacházení s vězněm. Stejně jako Pilát zanedlouho pochopil, že ho kněží chtějí odsoudit ze zášti. Pokládal Ježíšovi otázky, on však mlčel. Vydal tedy příkaz předvést nemocné a postižené a Ježíše vybídl, aby prokázal, kým je, a uzdravil je. Ježíš na to nereagoval. Herodes nepřestával naléhat:

„Ukaž nám moc, o které jsme tolik slyšeli.“

Nakonec Ježíši slíbil, že pokud mu předvede nějaký zázrak, bude propuštěn. Židovští vůdci se zalekli. Dobře věděli, že Ježíš má moc konat zázraky. Kdyby nějaký udělal, zmařilo by to všechny jejich plány a možná by se celá situace obrátila proti nim.

Začali křičet: „ Je to podvodník a rouhač! Své zázraky koná mocí ďábla!“

Herodovo svědomí už nebylo tak citlivé jako v době, kdy se chvěl při žádosti Herodiady o přinesení hlavy Jana Křtitele. Otupil ho lehkovážným životem a po čase se Janovou smrtí dokonce chlubil. Začal Ježíši hrozit, že jej nechá popravit, pokud mu neodpoví. Ježíš ale nedal ani v nejmenším najevo, že by Herodova slova slyšel.

Jeho mlčení Heroda rozčílilo. Pochopil, že mu Ježíš dává najevo, že jeho autoritu neuznává. Dotkl se tak Herodovy pýchy. Herodes mu znovu vyhrožoval odsouzením k smrti, ale Ježíš stále mlčel.

Ježíš nepřišel na svět proto, aby uspokojoval lidskou zvědavost. Pokud by Herodes toužil po uzdravení svého hříšného srdce, Ježíš by nemlčel. Neměl však slov pro někoho, kdo pošlapával pravdu a spravedlnost. Herodes odmítl slova Jana Křtitele a žádné jiné poselství mu již nebylo určeno. Ježíš stál tiše před povýšeným králem, který netoužil po sebemenší změně svého života. Herodes byl vzteky bez sebe. Zvolal:

„Neprokážeš-li, že jsi ten, za koho se pokládáš, vydám tě vojákům a davu. Pokud jsi podvodník, zasloužíš smrt. Pokud jsi Syn Boží, zachraň se učiněním zázraku.“

Jakmile domluvil, shromáždění lidé se na Ježíše vrhli jako divoká zvěř na svou oběť. Vláčeli ho sem a tam. K jeho ponižování se přidal i Herodes. Kdyby římští vojáci nezasáhli, Ježíše by zardousili.

Herodes se ještě stačil Ježíši vysmát a s dvořany se domluvil, že odsouzeného zesměšní a obléknou do královského roucha.

Ježíš nesl svůj úděl tiše a s pokorou.

V davu bylo několik lidí, kteří se zpočátku Ježíši vysmívali, ale po chvíli zmlkli. Herodes si toho všiml. Hlavou mu probleskla myšlenka, zda za své jednání jednou nesklidí zkázu. Na jeho hříšné srdce dopadaly poslední paprsky milosti. Z Ježíšova chování pochopil, že není obyčejným člověkem. Vyzařovalo z něj božství a Heroda se zmocnila předtucha Božího soudu, v němž jako soudce zasedne právě tento prostý muž. I přes svoji zatvrzelost se v poslední chvíli zalekl, že by měl Ježíše odsoudit, a raději ho poslal zpět do římské soudní síně.

Znovu před Pilátem

Pilát byl zklamaný, když k němu Ježíše opět přivedli. Svolal přední kněze, členy velerady i lid a řekl jim:

„Přivedli jste mi tohoto člověka s obviněním, že pobuřuje lid proti Římu. Byli jste při tom, když jsem ho vyslýchal, a musíte mi dát za pravdu, že jsem ho neusvědčil ze žádného zločinu. Stejně jste dopadli se svou žalobou u Heroda, jinak by mi ho neposlal zpět. Nespáchal žádný hrdelní zločin, a tak, abyste neřekli, dám ho zbičovat a pak ho propustím.“

Tím však projevil svou slabost. Prohlásil, že Ježíš je nevinný, a přesto jej chtěl nechat zbičovat jenom proto, aby se zalíbil židovským vůdcům. Kdyby pevně stál za svým rozhodnutím a odmítl odsoudit nevinného člověka, neprožíval by po zbytek života výčitky svědomí. Ježíš by byl i tak odsouzen k smrti, odpovědnost by však nenesl Pilát. V minulosti pravidelně soudil obviněné v rozporu se svým svědomím a nyní byl vůči tlaku kněží a vůdců lidu bezbranný.

I přesto mu Bůh zaslal poselství. Jeho žena měla sen, ve kterém hovořila s Ježíšem. Nebyla Židovka, ale když ve snu spatřila Ježíše, nepochybovala, že je Synem Božím. Byla svědkem toho, jak její manžel nechává Ježíše zbičovat i přesto, že ho prohlásil nevinným, a jak jej předává do rukou vrahů. Zahlédla kříž obklopený podivnou tmou a slyšela tajemný výkřik: „ Je dokonáno!“ Poté uviděla, jak Ježíš sedí v nebesích na bílém oblaku a všichni nepřátelé prchají před jeho slávou. Probudila se s výkřikem hrůzy a ihned napsala Pilátovi vzkaz. Zatímco Pilát váhal, davem se prodíral posel s psaním od jeho ženy, ve kterém stálo:

„Ruce pryč od toho nevinného člověka! Kvůli němu mne v noci pronásledovaly strašné sny.“

Když si ho přečetl, rázem zbledl. Kněží mezitím podněcovali hněv davu… Tu ho napadlo, jak by mohl Ježíše osvobodit. O Velikonocích bývalo zvykem udělit jednomu vězni milost na přání lidu. V té době byl za vraždu vězněn Barabáš. Vydával se za náboženského osvoboditele, který svrhne vládu Římanů. Ve skutečnosti byl však otrlým zločincem a usiloval o moc a bohatství.

Pilát dal lidem možnost volby mezi tímto vrahem a nevinným Ježíšem. Chtěl v nich tak probudit smysl pro spravedlnost. Zvolal:

„Koho vám mám propustit – Barabáše, nebo Ježíše, zvaného Mesiáš?“

Dav křičel: „Barabáše!“

Pilát si pomyslel, že jeho otázku asi nepochopili, a proto se jich znovu zeptal: „Chcete, abych vám propustil židovského krále?“

Dav křičel ještě hlasitěji: „Pryč s ním, propusť Barabáše!“

Pilát zvolal: „A co mám udělat s Ježíšem Kristem?“

Rozzuřený dav řval jako posedlý. Mezi lidmi stáli i démoni v lidské podobě, kteří dav naváděli k odpovědi:

„Ukřižovat, ukřižovat!“

Pilát se vyděsil. S něčím takovým nepočítal. Bránil se vydat nevinného Ježíše na smrt. Namítl:

„Ale čím se provinil?“

Na zdůvodňování však již bylo pozdě. Lid žádal Ježíšovo odsouzení. Zkusil to ještě do třetice:

„Ale čím se provinil? Nedokázal jsem mu přece nic, za co je podle zákona trest smrti. Dám ho zbičovat a propustím ho.“

Avšak pouhá zmínka o propuštění lid ještě více rozzuřila. Běsnili:

„Na kříž, na kříž s ním!“

Pilát přikázal Ježíše zbičovat. Vojáci jej odvedli na dvůr, upletli trnovou korunu a vsadili mu ji na hlavu. Navlékli mu purpurový plášť a ponižovali ho posměšným pozdravem:

„Buď zdráv, židovský králi!“

Klekali před ním na kolena a plivali na něj. Tu a tam někdo Ježíše udeřil do koruny. Její trny se bolestivě zaryly do hlavy, až mu krev stékala po tváři. Rozzuřený dav obklopil Zachránce světa. Urážky a výsměch se mísily s proklínáním a rouháním. Vůdcem hrozivého davu byl sám satan. Chtěl Ježíše vyprovokovat k učinění zázraku, kterým by se osvobodil. Věděl, že postačí jeden hřích, jediné Ježíšovo selhání, a plán záchrany lidstva bude znemožněn. Ježíš však v této trýznivé zkoušce obstál. Všechny urážky a krutosti trpělivě snášel, zůstal věrný svému nebeskému Otci.

Pilát si myslel, že trest zbičováním dav uspokojí. Vůdci lidu ale prohlédli Pilátovu slabost, protože dal potrestat člověka, kterého prohlásil za nevinného. Rozhodli se, že ve svém nátlaku nepoleví, dokud Ježíše nevydá na smrt.

Pilát nechal předvést Barabáše a postavil ho vedle Ježíše. Ukázal na zmučeného a zesměšněného Ježíše a prohlásil:

„Pohleďte na toho člověka!“

Před nimi stál Boží Syn s krvavými ranami po bičování. Ve  tváři se mu odrážela bolest a vyčerpání, přesto však jeho pohled vyjadřoval soucit s nepřáteli, vnitřní sílu, pokoj a důstojnost.

Výraz Barabášova obličeje působil zcela opačně – každý rys tváře vypovídal o jeho vzpurnosti. Rozdíl mezi oběma muži byl každému zřejmý. Při pohledu na Ježíše se někteří rozplakali. Dokonce i kněží a vůdci lidu nabyli přesvědčení, že Ježíš je tím, za koho se vydává.

Ne všichni přítomní římští vojáci byli zatvrzelí. Dívali se na Ježíše a tiše s ním soucítili. V dalších letech si neustále vybavovali Ježíšovu povahu, dokud se nerozhodli Ježíše přijmout za svého osobního Zachránce nebo ho odmítnout.

Pilát nepochyboval o tom, že děsivý obraz, který se při pohledu na Ježíše naskytl, vzbudí u Židů soucit. Nemohl pochopit tak zarputilou nenávist kněží vůči Ježíši. Ti však bez jakýchkoli zábran znovu podnítili dav ke křiku:

„Ukřižuj ho, ukřižuj!“

Pilátovi došla kvůli jejich neuvěřitelné krutosti trpělivost a zoufale zvolal: „Ukřižujte si ho sami, pro mne je to nevinný člověk!“

„Podle našeho zákona je vinen,“ odporovali kněží, „vydává se za Božího Syna.“

Po těchto slovech Pilátův neklid ještě více vzrostl. Začalo ho zajímat, zda ten, který před ním stojí, není božská bytost. Otočil se k Ježíši a zeptal se ho:
„Odkud jsi?“

Ježíš však mlčel. S Pilátem již předtím mluvil a vysvětlil mu své poslání, Pilát ale pravdu nepřijal. Zneužil své pravomoci a podřídil se přání davu. Nyní už pro něho žádná slova neměl.

Pilát byl Ježíšovým mlčením dotčen a povýšeně pravil:

„Tak ty se mnou nemluvíš? Nevíš, že rozhoduji o tvém životě a smrti?“

Ježíš mu odpověděl:

„Neměl bys nade mnou žádnou pravomoc, kdyby ti ji nedal Bůh. Ty porušuješ právo, ale moji žalobci na sebe berou větší vinu.“

Myslel tím především Kaifáše, který byl jako velekněz představitelem židovského národa. Židé znali proroctví o Mesiáši a měli nezpochybnitelný důkaz Ježíšova božství. Kněží a vůdci lidu nesou největší zodpovědnost za zavržení a usmrcení Ježíše. Pilát, Herodes i římští vojáci vlastně Ježíše ani neznali. Kdyby měli takové poznání jako znalci Písem, s Ježíšem by takto nezacházeli.

Ježíšova slova Piláta ovlivnila. Znovu navrhl, aby Ježíše propustili.

Židé však sáhli k hrubému nátlaku:

„Jestliže ho propustíš, zpronevěříš se císaři. Kdo se vydává za krále, staví se proti císařskému majestátu.“

Žádný porobený národ nenáviděl nadvládu Římanů tak silně jako Židé. Aby se Ježíše zbavili, začali dokonce předstírat oddanost Římské říši a jejímu vládci.

Teď se Pilát zalekl. Římská vláda mu už v mnoha věcech nedůvěřovala a zpráva o tolerování někoho, kdo se vydává za krále, by mu mohla uškodit. Bylo mu jasné, že pokud Židům při uskutečnění jejich záměru nevyhoví, obrátí svůj hněv proti němu. Dal Ježíše vyvést na nádvoří, aby jej ukázal davu, a usedl do soudcovského křesla. Případ se rozhodl uzavřít, neboť bylo před polednem a večer začínaly velikonoční svátky. Řekl Židům:

„Tak co s tím vaším králem?“

Dav se dal do křiku: „Pryč s ním! Pryč s ním! Ukřižuj ho!“

Pilát se zeptal silným hlasem, který se rozléhal po celém nádvoří:

„Vašeho krále mám poslat na smrt?“

Velekněží pokrytecky prohlásili: „Nepotřebujeme krále! Máme přece římského císaře.“

Upřednostněním pohanského panovníka Židé zavrhli Boží vládu a od této chvíle se stal jejich vládcem císař. Postoj kněží a rabínů je dovedl až k tomuto děsivému výroku, za nějž nesou zodpovědnost a jehož hrůzné následky pocítí…

Když Pilát viděl, že není jiného východiska a napětí davu roste, nechal přinést umyvadlo s vodou a přede všemi si umyl ruce se slovy:

„Jsem čistý od krve toho člověka. Je nevinný, odpovědnost je na vás!“

S bázní a zahanbením pohleděl na Ježíše. Připadalo mu, jako by stál v Boží přítomnosti. Obrátil se k davu a prohlásil:

„Já nejsem vinen jeho krví. Jestli chcete, tak jej ukřižujte. Ale pamatujte, že já jej považuji za nevinného. Kéž by Ten, kterého tento muž prohlašuje svým Otcem, soudil vás, ne mne.“

Ježíšovi potom řekl: „Odpusť, nemohu tě zachránit.“

Znovu jej nechal zbičovat a poslal na popravu.

Pilát se snažil Ježíše osvobodit. Nemohl ale zachránit jeho a současně své postavení. Raději obětoval nevinného člověka, než aby přišel o vliv a moc. Podobně i v dnešní době mnozí obětují správné zásady, jen aby dosáhli svých sobeckých zájmů, nepřišli o výhody, neměli těžkosti nebo se nestali terčem posměchu či pronásledování.

I přes všechnu Pilátovu opatrnost nakonec stejně přišlo to, čeho se obával – odvolání z úřadu. Neustále jej pronásledovaly výčitky svědomí a krátce po Ježíšově ukřižování si sáhl na život.

Když Pilát prohlásil, že není vinen Ježíšovou krví, Kaifáš se vzdorem zvolal:

„Jeho krev na nás i na naše děti!“

Tato strašlivá slova následně opakovali kněží, vůdcové lidu i celý přítomný dav.

Izraelský národ si zvolil Barabáše, vraha a zloděje, a zavrhl Ježíše. Tímto rozhodnutím se postavil na stranu zla, pod nadvládu satana. Zvolání „ Jeho krev na nás a na naše děti!“ bylo vyslyšeno. Děsivé důsledky tohoto přání nesl židovský národ o několik let později při zkáze Jeruzaléma a byly příčinou jeho těžkého údělu i po celá další dvě tisíciletí.

Jejich zvolání bude vyslyšeno i v den soudu. Až se Ježíš slavnostně vrátí obklopen množstvím andělů, ponese na hlavě místo trnové koruny korunu slávy. Na jeho zářivě bílém rouchu bude napsáno: „Král králů a Pán pánů.“

Tehdejší kněží a vůdcové lidu znovu spatří události Ježíšova odsouzení. Vše, co se odehrálo, bude opět ukázáno. Všichni, kdo volali „ Jeho krev na nás a na naše děti!“, uvidí dalekosáhlé následky své zášti a pošetilosti. Všichni lidé na světě pochopí, kým Ježíš je a proč byl ukřižován. V hanbě a hrůze budou viníci volat:

„Hory a skály, sesuňte se na nás a ukryjte nás před pohledem toho, který sedí na trůnu, a před Beránkovým hněvem! Den jeho soudu přichází. Kdo z nás může obstát?“

K zamyšlení:

1. Proč nemohli židovští vůdci vstoupit do Pilátovy síně?
2. Z jakého důvodu poslal Pilát Ježíše k Herodovi?
3. Proč Ježíš s Herodem nemluvil?
4. Jaké poselství obdržel Pilát, když soudil Ježíše?
5. Co poukazovalo v průběhu soudu na to, že Ježíš je tím, za koho se vydával?
6. Co byli židovští vůdci schopni v souvislosti s Římany prohlásit, aby se zbavili Ježíše?
7. Proč Pilát Ježíše neosvobodil?
8. Co prožijí tehdejší kněží a vůdci izraelského národa
   při druhém příchodu Ježíše Krista?
9. Jak reagujeme na falešná obvinění?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 27,2; Mt 27,11–31; Mk 15,1–20; L 23,1–25; J 18,28–40; J 19,1–16; Zj 19,16; Zj 6,16–17