45. kapitola - Ve stínu kříže

„Svou církev zbuduji na skále.“
(Matoušovo evangelium 16,18)

Před příchodem na naši zemi Ježíš věděl o strastiplné cestě, kterou bude muset pro záchranu světa projít. Ještě dříve, než opustil svůj trůn v nebesích a své božství přikryl lidskou podobou, si byl vědom urážek, výsměchu a trýznění, s nimiž se zde setká. Jeho život na zemi naplněný prací a obětavostí měl mít jasný cíl – představit lidem Boha Stvořitele a znovu vytvořit vztah důvěry mezi člověkem a Bohem. Věděl, že svým utrpením a prolitím krve na kříži ponese tíhu všech hříchů obyvatel tohoto světa. Povzbuzovalo ho vědomí, že jeho úsilí nebude marné a hodně lidí zachrání pro věčný život.

Ježíšovi nejbližší netušili, že se jeho život na zemi chýlí ke konci a zanedlouho jej uvidí viset na kříži. Netušili ani to, že se brzy po svém zmrtvýchvstání vrátí do nebe a zanechá je bez své viditelné přítomnosti. Pro víru v Ježíše je budou mnozí nenávidět, pomlouvat, ponižovat a věznit. Ježíš je musel na tyto těžké chvíle připravit.

Se svými učedníky procházel Galilejí až k území poblíž města Césarea Filipova, kde většina lidí Boha neznala. Neustále se snažil, aby učedníci pochopili, že dobrou zprávu o Božím království mají přinášet i nevěřícím lidem.

Než s nimi začal hovořit o nadcházejících událostech, vytrvale se za ně modlil. Poskytl jim příležitost vyznat svou víru. Zeptal se jich: „Za koho mě lidé pokládají?“

Oni odpověděli: „Za jednoho z proroků.“ Vyjádřili tím, že izraelský národ Ježíše za Mesiáše nepřijal. Zástupy u Betsaidy jej chtěly provolat králem, ale ani tam lidé nevěřili, že je Mesiáš.

„A co si myslíte vy?“ zeptal se jich.

Petr bez váhání odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ Někteří učedníci o tom mnohdy pochybovali, Petr však nikoli. Ke své víře nepotřeboval vidět korunování Ježíše za krále. Promluvil i za ostatní učedníky, i když ještě ani jeden z nich Ježíšovo poslání zcela nechápal. Byli stále zmateni odmítavým postojem kněží, vůdců lidu a rabínů. V tento den si však pod vlivem působení Ducha svatého byli jisti, že Ježíš je Syn Boží.

Ježíš mu odpověděl: „Raduj se, Petře, neboť to nemáš ze sebe, tuto pravdu ti dal poznat sám Bůh. Ty jsi Petr, což znamená kámen. Svou církev zbuduji na skále a žádná ďábelská moc ji nezničí.“

Skálou, na které Ježíš buduje církev, není Petr, ale sám Ježíš. Ježíšova slova a činy tvoří základ, na kterém spočívá a roste křesťanská církev. Tehdy to byla jen malá skupina lidí, proti které bojovaly síly temnoty. Nebylo však pochyb o tom, že se k nim v průběhu dějin přidají mnozí další.

Petrova slova se stala základním vyznáním každého člověka věřícího v Ježíše. Ježíš je Mesiáš, Syn Boží. Proto řekl Ježíš Petrovi a také všem svým následovníkům: „Kdekoliv se bude zvěstovat pravda, kterou jsi vyznal o mně, otevřou se lidem dveře do Božího království. Těm, kdo ji odmítnou, oznámíš soud, a ty, kdo ji přijmou, ujistíš o Boží milosti. Co se rozhodne zde na zemi, bude platit i v nebi.“

Ježíš neustanovil Petra jako vůdce nově vznikající církve. Pokud by tomu tak bylo, učedníci by se později nepřeli o to, kdo je mezi nimi nejdůležitější. Křesťanské společenství je budováno na Ježíši. Nemůže být závislé na jednom člověku nebo jím být dokonce ovládáno. Žádné postavení jakéhokoli církevního vedoucího neopravňuje k autoritativnímu určování, čemu mají následovníci Ježíše věřit a co mají dělat.

Blížící se utrpení

Učedníci stále ještě doufali, že se Ježíš brzy stane izraelským králem. Neuměli si představit, že by ho vlastní národ zavrhl a odsoudil k smrti. Avšak Ježíš věděl, že nastal čas upozornit je na přicházející události: „Půjdu do Jeruzaléma, kde budu zatčen kněžími a vůdci lidu, potom souzen a nakonec zabit, ale třetího dne vstanu z mrtvých.“

Učedníci naslouchali jeho slovům se zděšením. Ježíš přece potvrdil, že je Mesiáš, tak proč nyní říká, že bude trpět a zemře?

Petr to nevydržel. Chytil Ježíše, jako kdyby ho chtěl před krutým údělem ochránit, a zvolal: „Takhle nemluv, nic takového nedopustíme!“

Petr měl Ježíše rád, proto nedokázal mlčet. Jeho slova ale nebyla na místě. Stála proti Božímu plánu na záchranu světa a proti nesobecké lásce, kterou Ježíš učil a žil. Ježíš v žádném případě nechtěl, aby mu učedníci bránili v cestě utrpení. Řekl tedy Petrovi jednu z nejtvrdších výtek, která kdy z jeho úst zazněla: „ Jdi mi z cesty, satane! Pokoušíš mne, protože to vidíš jen z lidského hlediska, a ne z Božího!“ Ježíš věděl, že se satan postavil mezi něho a Petra. Snažil se Ježíše zmalomyslnět a odvrátit ho od jeho poslání, zatímco Petra chtěl udržet v jeho touze po moci a slávě.

Ježíš odmítl satanovo pokušení. Petra upozornil na to, aby více naslouchal tomu, co říká, a neřídil se svým přáním. Ježíšova slova byla určena satanovi, pro Petra však byla pořádnou lekcí. Teprve později pochopil, že Ježíš musel projít ponížením a utrpením. Po několika letech napsal: „Moji milí přátelé, nenechte se zmást různými těžkými zkouškami, které prověřují vaši víru, není to nic neobvyklého. Přijímejte takové zkoušky rádi, vždyť tím trpíte jako Kristus a o to více se budete v den jeho příchodu radovat.“

Ježíš dal svým učedníkům příklad lásky k lidem a obětavosti. Řekl: „Kdo mě chce následovat, přestaň myslet na sebe, neboj se pro mne trpět a pojď za mnou. Každý, kdo by si chtěl život zachovat pro sebe, ho ztratí. Kdo mi odevzdá svůj život, ten ho získá. Co člověku prospěje, když získá celý svět, ale ten skutečný život ztratí? Co může vyvážit hodnotu věčného života?“

Ježíš poukázal učedníkům nejen na svůj život plný strádání a ponížení, ale také na svůj návrat, na druhý příchod na tuto zemi, tentokrát však ve slávě a moci: „Přijdu ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy budu soudit každého člověka podle toho, jak žil.“

Učedníci Ježíšova slova jen stěží chápali. Zaslíbená sláva se jim zdála příliš vzdálená. Uvědomovali si pouze bezprostřední realitu – život v chudobě, ponížení a utrpení. Sami sebe se ptali: „Skutečně se Ježíš nestane králem? Nechá se zatknout a odsoudit k smrti? Opustí nás? Jak by mohlo jeho království, tak silné, že je nic nepřemůže, vůbec někdy existovat, pokud by zemřel?“

Přáli si, aby Ježíš raději zůstal v Césareji Filipově a jejím okolí, kde byl před židovskými vůdci v bezpečí, a nestalo se nic z toho, o čem mluvil.

Ježíš se však s učedníky vypravil zpět do Jeruzaléma. Šel tam s vědomím, že jeho přátelé zanedlouho ztratí veškeré iluze. Putovali šest dlouhých dní. Učedníci šli tiše, plni obav. Pořád ale doufali v nějakou nepředvídatelnou událost, jež by jejich Pána zachránila před smrtí.

K zamyšlení:

1. Kdo je skálou, na které Ježíš vybuduje svoji církev?
2. Co je myšleno „klíči od nebeského království“? (viz Mt 16,19 ČSP)
3. Proč bylo pro učedníky těžké přijmout, že by měl Ježíš zemřít?

Biblické texty k tomuto tématu:

Mt 16,13–28; Mk 8,27–38; L 9,18–27; Ž 25,14; Dt 32,4; Ž 62,8; Iz 28,16; 1Pt 2,3–5; 1 K 3,11; Mt 23,8–10; Ef 1,22–23; Jr 17,5; J 3,14–15; 1Pt 4,12–13