41. kapitola - Krize v Galileji

„Já jsem ten životodárný chléb.
Kdo přijde ke mně, nebude už nikdy hladovět.“
(Janovo evangelium 6,35)

Ježíš si uvědomil, že v jeho životě nastal zásadní obrat. Zástupy, které jej nyní chtějí provolat králem, se brzy obrátí proti němu. Nechtěl naplňovat jejich sobecké touhy po Mesiáši. Lidská láska se snadno změní v nenávist a chvála v proklínání.

Ježíš si přál, aby vyšel najevo skutečný záměr lidí… Od začátku svého působení nedával svým následovníkům žádnou naději na získání pozemských výhod, ale přesto ho mnozí následovali v očekávání, že v Ježíšově pozemském království obdrží dobré postavení. Nyní jim Ježíš odhalil pravou podstatu svého poslání.

Zpráva o zázraku nasycení chleby a rybami se všude rozkřikla. Na druhý den přicházeli za Ježíšem nejen ti, kdo byli svědky zázraku, ale i další lidé. Očekávali, že Ježíše najdou na stejném místě, neboť jeho učedníci odpluli s lodí na opačnou stranu jezera a žádná jiná loď tam už nebyla. Ježíše však nenalezli.

Začali tedy hledat v Kafarnaum a Genezaretu. Tam se od učedníků dozvěděli, co se v noci během plavby přihodilo. Rozhodli se počkat na Ježíše a doufali, že jim prozradí, jak se dostal na druhý břeh.

Jakmile se ukázal, vyptávali se: „Mistře, jak ses sem dostal?“ Ježíš jim smutným hlasem odvětil: „Hledáte mne jen proto, že jsem vás včera nasytil. Proč se pořád staráte o pomíjivé věci, o jídlo a pití? Usilujte o duchovní pokrm, kterým byste rostli pro věčný život.“

Ptali se: „A co bychom měli dělat, abychom se Bohu líbili?“

„Bůh od vás žádá jenom jedno,“ odpověděl. „Věřte v jeho Syna, kterého poslal!“

Lidé ale váhali. Představovali si, že by měl Mesiáš udělat mnohem více než jen dávat manu k nasycení, jako to dělal Mojžíš. Měl by jim dát zdraví a bohatství – a vyhnat Římany! Ježíš se sice prohlašoval za Božího Syna, současně se ale odmítal stát králem Izraele. Připadalo jim, že ani on sám není zcela přesvědčen o tom, že je Mesiáš.

Jeden z rabínů jízlivě namítl: „ Jak nám dokážeš, že jsi Bohem poslaný Mesiáš? Nasytil jsi sice několika chleby zástup, ale Mojžíš dělal pro naše předky na poušti větší zázraky. Je přece o něm psáno: ‚ Sytil je manou – chlebem z nebe.‘ “

„Ten chléb jim nedával Mojžíš, ale můj Otec,“ odpověděl jasným hlasem Ježíš. „On vám nabízí pravý chléb a tím i věčný život.“

Někteří z davu si stále mysleli, že mluví o obilném chlebu, a tak jej prosili: „Pane, dávej nám ten chléb stále!“

Ježíš jim tedy řekl otevřeně: „ Já jsem ten životodárný chléb. Kdo přijde ke mně, nebude už nikdy hladovět, a kdo ve mne uvěří, nebude nikdy žíznit.“

Duchovní význam chleba byl v Písmu znám z výroků některých proroků. Kdyby Izraelité jejich slovům rozuměli, chápali by také slova: „ Já jsem chléb, který dává život.“ Chléb snědený v předešlém dnu jim dodal fyzické síly. Ježíš jim ale chtěl dát především duchovní sílu a věčný život.

Ježíš si uvědomoval, že v něj dav lidí nevěří. I přesto, že byli svědky mnoha zázraků – rozmnožení chleba, uzdravování, Ježíšovy moci nad přírodou – nic z toho nezměnilo jejich mínění. Znovu však podotkl: „Přišel jsem z nebe ne proto, abych dělal, co chci, ale abych plnil vůli nebeského Otce. A ten si přeje, abych nikoho z těch, které mi svěřil, neztratil, ale vzkřísil je k věčnému životu v den svého druhého příchodu. Každý, kdo uvěří v Syna Božího, získá věčný život a já ho vzkřísím v onen den.“

Rabíni a vůdci lidu se nad jeho slovy okamžitě pohoršili a opáčili: „ Je to přece Ježíš, Josefův syn! Dobře známe jeho rodiče. A to se nám odvažuje tvrdit, že pochází z nebe?“ Výroky tohoto nevzdělaného tesaře narozeného za podivných okolností se odmítli zabývat.

Ježíš se nijak nesnažil vysvětlit tajemství svého narození. Nepotřeboval bránit svou pověst. Ježíšova totožnost a povaha se projevovaly v jeho slovech a činech. Nebeský Otec k sobě přitahuje srdce všech lidí. Pouze ti, kteří mu odporují, odmítají přijmout Ježíše. Každý, kdo touží po opravdové lásce a smyslu života, přijme Ježíše jako svého Pána, když slyší jeho poselství.

Chléb života

Mana, kterou jedli Izraelci na poušti, nemohla zajistit nesmrtelnost, Ježíšův životodárný chléb však ano. Ježíš se stal člověkem, jedním z nás, abychom mohli poznat Boha a duchovně se s ním sjednotili. Díky tomuto sjednocení budeme při jeho druhém příchodu proměněni nebo vzkříšeni z mrtvých. Ježíš je věčný, a proto vírou v něho přijímáme věčný život.

Ježíš chtěl, aby lidé pochopili, že nepřišel na zem rozdávat pozemský chléb. Přišel, aby všem nabídl věčný život, který zpečetí svou zástupnou smrtí na kříži. Řekl: „ Já jsem ten životodárný chléb. Kdo okusí tento skutečný nebeský chléb, nezemře. Kdo se mnou sytí, bude věčně žít. Tím chlebem je mé tělo a já je obětuji, aby lidé mohli žít.“

Židům zdaleka nedocházelo, že velikonoční beránek je symbolem poukazujícím na Ježíše. Většina lidí se tehdy nad Ježíšovými výroky pohoršila, neboť je chápali doslovně. Dokonce i mnoho jeho následovníků řeklo: „Co je to za nesmysly, to se nedá poslouchat!“

Ježíš jim však odpověděl: „Nad tím se pohoršujete? A co řeknete, až mne uvidíte vystupovat do nebe? Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“

Slova života

Ježíšovými slovy vznikl při stvoření planety Země život. Během svého pozemského života Ježíš slovy vyháněl démony, uzdravoval nemoci, tišil bouři a křísil mrtvé. Celá Bible je zjevením Ježíše a jeho slov, jež mají obrovskou moc. Ježíš buduje víru svých následovníků na Božím slově, které je zdrojem jejich víry a moci.

Jídlo sytí tělo, aby mělo fyzickou sílu. Boží slovo sytí duši a vytváří duchovní sílu. Každý z nás může čerpat život z Božího slova. Měli bychom pečlivě studovat Bibli a prosit Ducha svatého o pomoc, abychom jí porozuměli. Stejně tak jako sami jíme, máme též sami pečlivě studovat Písmo a nespoléhat se na názory druhých. Ježíš mluví prostřednictvím Bible ke každému z nás, platí pro nás jeho zaslíbení i varování. Bůh nepřinesl oběť svého Syna pro lidstvo jen všeobecně, přinesl ji také konkrétně pro každého z nás. Zkušenosti zapsané v Božím slově se mohou stát i našimi zkušenostmi. Zaslíbení a modlitby jsou určeny též pro nás. Jíst životodárný chléb znamená ztotožnit se s Božími slovy v Bibli a žít podle nich. Budou ovlivňovat naše myšlení a napomáhat rozvoji našeho charakteru.

Zkouška víry

Ježíš věděl, že vyřčená slova vyzkoušejí víru všech, kdo tvrdili, že jsou jeho následovníci. Věděl, že se učedníci budou muset vzdát některých svých představ. A bylo mu také jasné, že mnozí tuto zkoušku nezvládnou.

Ježíšovy výroky otevřely oči lidem, kteří se jej chtěli zmocnit a prohlásit ho za krále. Uvědomili si, že je nečeká ani moc, ani sláva, jídlo bez práce či bohatství. Byli nadšeni Ježíšovou zázračnou mocí, ale nebyli ochotni žít skromným a obětavým životem jako on. Pokud Ježíš nechce osvobodit jejich zemi od Římanů, nechtějí s ním mít nic společného!

Ve chvíli, kdy Ježíš prohlásil „Vím, že někteří z vás nevěří.“, se mnozí cítili velice dotčeni. Chtěli dát najevo svoji nevoli, a tak s opovržením odešli a už se nikdy nevrátili. Posléze překrucovali Ježíšova slova i činy a zpochybňovali jeho pohnutky. Jejich působení vyvolalo takový hněv veřejnosti, že se Ježíš brzy ocitl v nebezpečí.

I v dnešní době lidé procházejí stejnou zkouškou. Když se z Písma dozvědí novou pravdu a pochopí, že je toto poznání vede k nutnosti změnit život, častokrát ji odmítnou a už ji nechtějí slyšet. Cítí se dokonce dotčeni tím, že po nich Bůh vůbec něco takového požaduje!

Ježíš hleděl na odcházející posluchače, odmítající jeho slova. Obrátil se přitom ke svým dvanácti učedníkům s otázkou: „A co vy, chcete mě také opustit?“ Petr odpověděl za všechny: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. Uvěřili jsme a poznali, že jsi Mesiáš, Boží Syn.“

Od chvíle, kdy učedníci začali následovat Ježíše, zažili více radosti a vnitřního pokoje než v celém dosavadním životě. Jak by se mohli odvrátit od svého Učitele, kterého si tolik vážili a který jim byl příkladem opravdového a čistého života? Být bez něho si již vůbec nedokázali představit!

Důvod zkoušky

Mezi lidmi se jako blesk šířila nepravdivá zpráva o Ježíšově doznání, že není Mesiáš. Jeho popularita slábla v Galileji i v Judsku. Izrael svého Mesiáše zavrhl.

Ježíš si uvědomoval, co jeho slova vyvolají. Věděl předem o svém zápase v zahradě Getsemane i ukřižování na Golgotském návrší. Byl si vědom, jak těžkou zkouškou učedníci při závěrečných událostech jeho života projdou. Nebýt této první zkoušky, tak ti, kteří jej následovali pouze pro své sobecké zájmy, by se k němu při posledních událostech stejně obrátili zády. V této temné chvíli by příklad lidí, kteří se od Ježíše odvrátí, mohl strhnout i ostatní. Proto Ježíš vystavil své učedníky zkoušce následování ještě v době, kdy s nimi byl přítomen osobně a mohl posilovat jejich víru. Myslel na ně a snažil se jim ulehčit jejich budoucí utrpení.

Vše, co Ježíš řekl a dělal, mělo svůj účel a cíl – záchranu lidí pro věčnost. Některé jeho činy a slova jsou pro naše omezené chápání tajemstvím, Boží lásku však můžeme vidět ve všem, co vykonal. Budeme-li s Ježíšem trávit čas, poznáme jeho moudrost a vedení v našich životních etapách a zkouškách, v nichž odhalí naše slabosti a pomůže nám je překonat.

K zamyšlení:

1. Proč si lidé mysleli, že ani Ježíš není zcela přesvědčen
   o svém mesiášském poslání?
2. Potřeboval Ježíš obhajovat svou totožnost?
3. Proč mnoho lidí po této události Ježíše zavrhlo?
4. Jak tato zkušenost ulehčila učedníkům trápení,
   které na ně čekalo v budoucnosti?
5. Co pro každého z nás znamená jíst opravdový nebeský chléb?
6. Stejně jako přijímání fyzického pokrmu je pro náš život nezbytné přijímání duchovního pokrmu. Vyčlenili jsme si každý den čas na studium Písma?

Biblické texty k tomuto tématu:

J 6,22–71; Mk 14,22; L 4,4; Dt 8,3; Jr 15,16; 1 K 2,14